K prameni Sázavy, další kousek :)

Opět to nebude to co by člověk chtěl,  ale neuděláš li krok,  zůstaneš na místě.  Původně plánovaný bajking k prameni Sázavy se zatím nekoná,  ale při jeho plánování jsem narazil v mapě na kritické místo.  Červená turistická,  těsně kolem řeky,  to by nemuselo dobře dopadnout.  Vědom si toho,  že tyto pěší stezky nejsou občas vhodné ani pro běh,  natož pro kola -  kluci z Údolí sviní by mohli vyprávět -  bylo potřeba ono kritické místo prozkoumat.  Nebudu už napínat,  někdo třeba ví a je to pro něj nuda.  Mluvím o Stvořidlech.
Odložili jsme děti na táboře s tím,  že si uděláme bajkovy víkend.  Druhý den měla být prohlídka zatopených mostů na Švihově.  Zvolili jsme kemp dole po proudu,  vybalili matroš a vyrazili.  Už na úrovni kempu byla řeka plná balvanů,  ale taky lidí.  Holt bylo vedro.  Vyrazili jsme přes louku a zatím dobrý.  Žádný zákaz pro kola ani nic podobného.  Po vjezdu do lesa se objevily první trable,  začali jsme kličkovat mezi kameny.  Řeka je tu ale nádherná,  voda se valí mezi balvany,  těžko říct,  jestli se to dá na nějaké lodi jet. Pomalu jsme postupovali vpřed a už už jsem chtěl prohlásit,  že  to ruším,  když v tom z opačného směru vidím tlačit dva bajkery.  Ale jaké!  Kluk na 24" kole a otec,  oba na těžko.  Kluk se seknul v mezi balvany,  tak jsem ho vysvobodil, prohodili jsme pár slov,  mladému je 9, jedou přes půl republiky,  prostě respekt. A prý to před námi jde občas i jet.  Dost jsem se zastydel,  ale šli jsme dál.  A ono fakt.  Po pár metrech jsme překonali to nejhorší a zase jsme na kole jeli.  Místy to jde hůř,  jinde lépe,  ale viděli jsme i lidi koupajici se,  s koly na břehu,  takže tenhle úsek není úplně flow ale je bajk possible a jinak teda moc hezké místo :)
Pak jsme vyjeli z lesa na značnou cyklotrasu vedoucí kolem řeky.  Nejsem příznivcem těchto asfaltových dálnic,  ale tady to bylo tak nějak cajk.  Prostě muselo se trochu barová,  ale výsledkem je úzká asfaltová užovka,  která terén zpřístupnila i třeba pro in line nebo kočárky.  Vyhnou se človek musí s opatrnosti ale prostě to nekde jde.  Překonali jsme houpací lávku,  prý max pro 5 osob a po chvíli jsme vyjížděli do Ledče nad Sázavou.  A zase.  Pěkné cvičící hřiště v klidné části u řeky se stezkou na níž se vyblbnou děti i dospělí.  Holt pro hodně aktivit je hladký povrch potřeba.  Co si vzpomínám,  tak v Sázavě takový úsek taky je,  proč to teda někde jde a někde ne :(
Buďme pozitivní ;)  v Ledči kafe v cukrárně a pak někudy vrchem už po asfaltu dotočit okruh zpět do kempu.  Nezbytný smazak,  hranolky,  pár 🍻 a spánek v našem Hippie wagenu.  Spí se v něm dobře,  ale nesmí moc pršet,  bo pak je v něm strašný kravál  :)  z nedělního programu nebylo tedy nic a jeli jsme se domů sušit. 
Stvořidla jsou tedy kolmo průjezdná  byť s obtížemi a trasa od pramene k soutoku stále čeká na zdolání. 

VikThor

Sázavský Blizák 2016 - já jsem vám to říkal :-)

     Rok se s rokem sešel - ale tak jsem začínal i loni, no co už, alespoň je vidět, že se mi nezměnil charakter. Tedy, prostě přišel čas, kdy bylo potřeba utřídit si myšlenky a přihlásit se na Blizáka. Udělal jsem to rychle, hned po otevření registrace, o tom se prostě neuvažuje. Trochu mě překvapila moje žena, která dělala mrtvého brouka, že se tam nechce rozbít, že nemá najeto apod. povídačky. Dokonce i sám šéf, pan Procházka, ji několikráte v krámu upomínal že ještě není přihlášená. Uvidíme. Vědom si mých keců, že letos pojedu 80, jsem od zimy pokukoval po silničce a po dlouhém váhání a testování jsem jednu pořídil. Kolik jsem na ní asi najel ?  No comment, ale je doma :-D  Žena přesedlala na 650B full tak si říkám, přece to neskrečuje! Nakonec ne :-) Najednou mi ohlásila, že je přihlášená a jdeme do toho. Oba teda opět na 40 a já bez ambicí v pozici domestika našeho dvouhlavého týmu :-)

    Týden před ostrým startem, jsme si byli projet trať a až na obrovskou louži nad brodem a pár větví taky tam někde, to bylo v pohodě. Jo, skoro bych zapomněl na Radčina  placáka v singlu za Bělokozly, ale to k tomu patří, naštěstí bez následků. V týdnu před startem docela zapršelo, takže víra v to, že louže vyschne, brala za své. fb zprávy od pořadatelského týmu však dávaly naději, že trasa bude připravena. Ještě jsem nakoupil různé dobroty, aby bylo na co jet, namazal řetězy, bo jiný zásah do jinak funkční techniky není nikdy moc chytrý nápad a pak už jen dorazit včas na start.
    Při registraci jsme dostali čísla 6 a 7 což by nás normálně stavělo do první lajny, ale na to jsme si opět netroufli :-)  Vyrazili jsme v poklidu ze zadních pozic, abychom náhodou nepředjeli vozidlo Městské policie a nevystavovali se tak riziku diskvalifikace. Volným tempem jsme se zahřívali cestou do Bělokozelského kopce a hledal jsem kolem nás skupinky či individuality, se kterými budeme závodit. :-) Trochu mě zarazil jezdec na e-biku i s číslem ale co už. Když přišel obávaný singl a kořenová část, bylo zjevné, že Radka přestala mluvit a nebyla ve své kůži. Přátelé, dala to bez kontaktu se zemí, projela kořenovou část a lebky taky, jako nic. Holt full je full, to se musí projevit. Jelo se mi dobře, občas jsem si pár metrů najel, abych stíhal taky dokumentovat. Po stoupání k Ratajskému zámku přišla druhá kritická pasáž, jízda po hraně k vyhlídce. I tady to bylo cajk a pak už nás nemohlo nic překvapit.

Občas nás někdo ve sjezdu dojel, do kopce jsme ho urvali, takže bylo s kým závodit a udržovat tempo. Na dostřel jsme měli dvě holky, které bylo potřeba udržet a nejlépe sjet, cíl je cíl :-)
   Mám rád úsek mezi Ratajemi a Talmberkem. Je to prostě pohoda s finálním výhledem právě na Talmberk zakončený prudkou pravou a brodem. Pak už jen výjezd k bufetu a koláčky :-)  Celou dobu jsme Radku hlídal, aby do sebe lila vodu, takže doplnit, pokecat s Yvonkou a jedeme dál. Za Mrchojedy jsme před odbočením do přírody narazili na bajkery, jak se vrací od Samopší. Znaje ten kopec, jsem doufal, že je nezastavila až řeka. Tady by to chtělo výraznější značení.

 V rychlém sjezdu člověk "rád" přehlédne šipku na silnici  s tím že se víc sveze.  Další lesní úsek a  příprava na louže. Byla tam, potvora jedna, ale i přes deště mi nepřišla tak hrozná jako v testovací jízdě  a tak jsem ji projel i víc na pohodu. Nebylo to po kladky jako posledně, takže cajk. I vedle bylo místo, takže Radka vynechala pochodové cvičení lesem a jela  a jela. Opatrný sjezd k brodu stejně nepomohl a člověk je dole jako prase, neb je cesta pořádně mokrá. Brod je zase krátký, takže se kolo dostatečně neumyje, to jsou pořad nějaké stížnosti :-D Následný výjezd do Radvanic je tejrák sám o sobě a natož pak zničený při lesní těžbě. Nebylo to tak hrozné, tedy ta těžba, jinak tejrák to je pořád stejně odporný. Nahoře jsme do sebe nasoukali energetickou tyčku, doplnili vodu a mazali přes Nechybu na Mělník. Musím říct, že letos bylo počasí ideální. Loni jsem tady na tom otevřeném úseku umíral vedrem a letos naprostá pohoda. Na louce nad Mělníkem jsme do sebe kopli ještě  trochu "bobulí" aby do závěrečného stoupání začaly

účinkovat, objednal jsem ke kapličce diváky - děti, aby taky viděly jak je maminka dobrá, a jeli jsme na check point. Sjezd jako vždy nelehký, samá vymletá koryta, ale opět bez kontaktu. No a po chvíli to přišlo. Poslední 4km stoupání zpět na Mělník. Tady se bude rozhodovat. Pořád jsme ještě nesjeli tu druhou holku, kterou jsem si vyhlédl už v Ratajích a vyhodnotil jsem, že na ni máme. Radka by měla být nakopnutá, takže by jí nemělo dojít a není tady poprvé, takže ví kdy jet a neutavit se. Děti u kapličky byly, povzbudily maminku, která ani nezastavovala a zabrala do vertikalu od kapličky nahoru. Tady už to bude na ní samotné, je to přece  bojovnice. Někde v půli kopce jsem nešel onu závodnici se svým domestikem a nepřišla mi v nejlepší kondici, to půjde. Já jsem si chtěl zkusit dojet pod 3 hodiny, ale opět mě zradily hodinky. Ten prokletý autostop, stejně jako na Blaníku. Už bylo pozdě. Po nekonečném stoupání, už přišel jen závěrečný
sjezd  a vítězný oblouk.
     No a jak jsem říkal, je to bojovnice, Když ji Radka zahlédla před sebou, už ji nepustila a ujela ji. My holt závodíme se sobě rovnými, kdekoli ve startovním poli :-) A cože jsem vám to říkal?  Že letos ta bedna bude, a byla. Radka 2. místo v kategorii a ne ze dvou, ale ze 4 zúčastěných. Takže regulérně vybojované  pořadí!!!  No a ze Sázavy byla jediná takže brala i tenhle pohár. :-) Příští rok jedeme v květnu najíždět do Francie a z rok zase bajk :-)

    a velké díky pořadatelům :-)

Brzce jarní Brdy

Po letech se to povedlo.  Velikonoční víkend sliboval hezké jarní počasí a tak jsme vyrazili za hranice Posázaví,  projet Brdsky hřeben.  Oproti "závodním" letům kdy jsem vyjížděl z Letů,  jsme vyjeli z Klínce.  Směr Černolice mi přisel vhodný,  nedbaje dědova varování,  že tam je krpál.  No rovina to nebyla,  ale s tejrákem po startu závodů TransBrdy se to nedalo srovnat.  Jarní dilema,  co na sebe,  vyhrálo víc než míň a nelitoval jsem.  Ještě to není ono :) 
Vyhoupli jsme se na hřeben a tam začala ta pravá jarní pohádka.  Mírně zvlněný profil byl tak akorát a pak přišla povinná odbočka ke Skalce.  Na tachometru 13km a shodli jsme se,  že to se bude dětem líbit.  V půlce trasy buřtíky a kofola, jeden den na léto je připraven ;)
To už jsme taky chvíli míjeli žluté trojúhelníky a já nostalgicky vzpomínal na mé závodní pokusy před lety.  Dokonce jsem si i pamatoval kde byly odbočky z páteřní trasy.  Ty jsem ale Radce zatím neukazoval,  to až bude víc najeto a bude sucho :)
Vyhlídka sice lákala ke svačině,  ale ještě studený vítr nás posílal dál.  Kolem Třebízského dubu a svatého obrázku a Čunčí huby jsme dorazili na Stožec.  Ten brutus po kamenech těsně před,  jsme opět vynechali.  Na první XC jízdu na novém červeném dablovi to ještě nebyl ten správný terén.  Zastávka u jedné ze studanek lákala k osvěžení,  ale pouze do té doby,  než jsme zjistili že se v ní uvelebily dvě žáby a vesele si tak š..... y Ani se nehnuly :D
Potom jsme se spustili dolů,  u Knížecích studánek  jsme obdivovali stavení byť v rekonstrukci,  ale podnikali jsme v pohostinství a ubytování ještě asi 5km ;)
Pak už jsem myslel, že to bude nuda otevřenou krajinou,  ale po svačině pod dubem,  kdy se ozvaly nohy -  a to jsme poctivě kroutili v zimě trenažér-,  nás z nudy vyvedl kopec z Nového města pod Pleší směrem ke sv. Václavovi. Potřebuju nové pláště :p Pak jsme se krásně vezli lesy a nakonec si dali sjezd do Bojanovic k trati po modré.
Vědomi si toho,  že domů to je už jen kousek,  jsme ve stanici Bojov objevili krásnou lidovou občerstvovnu a doplnili ionty včetně luxusního uzeného buřta.

Sečteno podtrženo,  upe nejlepší jarní den  :)

VikThor

Zimní běh na Blaník

   Až do svých 40 narozenin jsem si žil celkem spokojeně.  Tahle věta,  od pana Šimka,  mě od podzimu bude pronásledovat asi často. 
   Před lety,  asi 2 až 3, jsme potkali Richarda.  Richard běhá,  a při prvních společných bězích s nadšením vyprávěl o Brdské 50, všelijakých ultra a taky o nějakém lednovém běhu na Blaník.  Magor,  říkám si,  v zimě bych nikdy nikam neběžel.  Never ever. .....

Střih.... 

16.1.2016 a kde stojí Viktor?  Ve Vlašimi,  v zámeckém parku a co bude dělat?   běžet na Blaník.  Teplota asi kolem nuly,  spíš něco pod,  pár čísel sněhu,  no není to úplně blbé.  Hlavně aby už se běželo,  bo na stojáka je zima.  Organizace perfektní,  co jsem potřeboval jsem našel,  i Blanicky rytíř se se mnou s úsměvem vyfotil.  Postavil jsem se způsobně dozadu,  abych nepřekážel chrtům,  s kamarádem Markem jsem se rozloučil,  vědom si toho,  že dneska už se neuvidíme.  Krátké proslovy před startem a bum.  Jde se na to.  Řeči o tom, že prvních 10 km napálit a pak zrychlovat,  je  dobrá akorát tak do hospody a proto jsem si běžel to svoje. Ti ještě méně sebevědomí běžci mě začali pomalu předbíhat,  až jsem začal mít pocit že budu za chvíli poslední.  Parkem to byla pohoda,  pak přišly asfaltovo,  ledovo,  kaminkovo zvlněné úseky.  Suunto zařvalo maximum,  ale na to se nehraje.  Běžím rád sám,  podle sebe.  Tepy sleduji, ale neřeším je.  Jsem jen takový numerosběrač. Na každém kilometru jsem si říkal, že už jen to zase o jeden méně a tak jsem se dostal k novému info centru. Tak trochu jsem se do lesa těšil,  ty otevřené pláně jsou trochu depresivní a doma v Sázavě taky běháme po kopcích a lesích. 
    Vlažný čaj,  studená voda a kus banánu,  to musí sakra stačit. A navíc,  za chvíli se tudy budu vracet,  tak to ještě přiživím. Blaník jsme si vyzkoušeli už dvakrát,  jednou s dětmi,  jednou na kole,  ale běžet to,  to byla úplně jiná liga.  Lesní podklad byl zmrzlý a klouzavý, ale hlavně,  do kopce mi to nějak přestalo běžet.  Snažil jsem se držet nějaký rytmus, ale jakmile se sklon příliš zvedl,  chůze byla neodvratná.  Začali mě v protisměru míjet borci z prvních pozic. Jen letěli. Uctivě jsem jim uhýbal,  já už stejně nikam nespěchám.  Najednou slyším,  čau, a to se kolem prohnal Marek.  Tak jsem ho tedy ještě viděl :D říkám si,   je sakra dobrej,  ten bude v první dvacítce.  

   Přešel jsem v kochání.  Poznával jsem interaktivní stanoviště, kde jsme s dětmi poznávali les a historii Blaníku.  Pomalu jsem se sunul dál a přišel první smyk zakončený pádem.  Bez následků,  jen trochu od sněhu.  Když už jsem nikam nespěchal,  přišel čas i na fotografování.  Navíc mi začalo docházet,  tak jsem to v zárodku útlumil záchrannou tyčinkou.  Ještě že jsem ji měl s sebou. Bylo to na poslední chvíli. Schody pod vrcholem byly smrtící.  Regulérne jsem je šel,  bez náznaku běhu,  nemělo to smysl.  Nahoře se to zlomí,  to je oč tu běží, je tam vrchol a je to půlka ;)  Trochu mě děsil sebeh, ale když si dám pozor,  tak to pujde.  Docela v pohodě jsem se dostal zpátky k občerstvovně,  zavdal další kousek banánu a tekutin a mazal jsem zpátky.  S vědomím,  že už jsem za půlkou,  zkusil jsem přidat.  Dal jsem si cíl 2:30 a tak jsem u každé značky přepočítal dobu a něco nesedělo.  Já totiž neběžel 6m/km ale 7. Už jsem asi zapomněl, že to není jen 10 km ale 10 po deseti.  To už je prostě  znát.  Tady už ale odpadnout nechci.  Na sprint bylo ještě brzy.  Zvolil jsem v dálce přede mnou cíl,  běžkyni,  a zkusil jsem ji stahovat. Dařilo se.  Opravdu nešlo o to někoho porazit,  chtěl jsem se dostat do svého limitu.  Asi 3 km před cílem jsem ji minul.  Nezahákla se,  asi jí taky docházelo.  Těsně před parkem se kolem mě prohnaly dvě holky,  ukecané,  vysmáté,  proste na pohodu.

  V parku ale přišlo ještě peklo.  Marek to říkal,  holt už tady běžel.  Jsou tam taková nepříjemná stoupání a sil je málo.  Pravým stehnem projela ostrá bolest,  křeče teď rozhodně ne.  Z toho mala jsem ještě ubral a bolest ustoupila.  Kilometr do cíle.  Pohled na hodinky říkal  to by mohlo vyjít,  musím přidat. Spíše jsem asi nepřidal,  ale myslel jsem si to.  Už jsem slyšel hudbu z prostoru cíle,  500 metrů,  rovinka,  ale to jsou sakra ještě pořád 3 minuty.  Zvláštní pocit,  vidím cíl,  je to kousek ale vlastně pořád ještě kus cesty. Blbých 500 metrů.  Dal jsem do toho všechno.  Jasně,  zní to úsměvně od někoho na chvostu,  ale což,  dal jsem to svoje všechno :) stopky jsem vypínal v čase 2:29:28 nebo tak nějak.  Splnil jsem! 

   Njn,  nesplnil,  oficiální čas 2:32.  Nepočítal jsem s autostopem.  Otázka zní,  zda bych byl schopen přidat,  kdybych viděl že mi chybí 2 minuty,  nebo to zkrátka bylo maximum a jen by mě to zlomilo před cílem.  Uvidíme,  třeba to zjistím někdy příště.  

   Nejsem závodník,  běhám pomalu,  spíš pro radost z pohybu není účelem se s někým měřit.  Jen občas prohlásim,  že nikdy v životě. ....  Střih

Jesenický maraton 8/2016 ;)

   

VikThor