Loni jsme absolvovali v pořadí již druhý ferratový výlet do Italských Dolomit. Vzhledem k tomu, ze kamarádky se rozhodly rozšířit své rodiny a kluci plánovali těžší lezení, zbyli jsme si s Radkou sami sobě si a plánovali letošní aktivní dovolenou individuálně. Vzhledem ke každodennímu studiu serveru iDnes a to mimo jiné rubriky cestování, padl návrh, podívat se do zóny volného obchodu v oblasti Livigna. Kilometry MTB trailů a snad i nějaké to lezení bude. Další, mnou dlouho vysněnou možnou lokací, se jevilo Lago di Garda. Kdysi jsem místo navštívil. Jen na jeden večer. Druhý den jsme okolí projeli na mopedu a od té doby vím, že je potřeba se sem ještě podívat. A týdny plynuly a sem tam se člověk podíval někam na net, ale nejsem zrovna plánovač.
A pak to přišlo. Někdy v půlce června , možná i května , se objevil v televizi pořad Vertikal. Koukali jsme na to jak na pohádku. Krásná panoramata, MTB do aleluja, a hlavně, hlavně ferraty tam jsou taky. Máme rádi trochu adrenalinu a když to vylezl ten týpek z televize, tak my taky. Pustili jsme si to asi ještě dvakrát, udělali si pár šetření k oblasti a bylo rozhodnuto. Livigno je o 250km dál a Rakousko máme taky rádi :) Takže - Korutany, Nockberge, skoro na hranici se Slovinskem.
Naložili jsme naši kempovací Trafiku až nad střechu vším potřebným a v neděli po ránu vyrazili na jih. Drobné intermezzo v Budějicích se "zavádou" na motoru vynechám. Cesta na Linz a Salzburg probíhala v klidu a pomalu jsme se začínali kochat horami. Za jedním z mnoha tunelů jsme si udělali obědovou pauzu a mazali dál. Minuli jsme Milstattersee pak menší Feldsee a naším cílem byl kemp u nejmenšího z trojice, jezera Afritzsee. Než jsme se zorientovali na parkovišti, který z kempů vlastně zvolíme, ujala se nás majitelka bližšího a bylo rozhodnuto. Vybrali jsme pěkné klidné místo a poskytnutí elektrického kabelu a informace, že peníze budeme řešit až budeme odjíždět, ještě umocnilo naší spokojenost s výběrem. Proti tomu poskytnuté materiály s možnostmi cyklistiky v okolí nás moc neuspokojily a tak jsme cvičné na zahřátí vyrazili do městečka na výzvědy. Zkusili jsme to podle nějakého místního značení, ale spíš to nešlo než šlo. Asi první varování :-) Po vytěžení ATM jsme se vrátili s tím, že druhý den zahájíme cestou do informačního centra. Pak už jen nezbytné dojezdové šáňo a první rakouská noc v Trafice.
Ráno po potřebných procedurách jsme se vybavili jedním z návrhů MTB trasy staženým z internetu a vyrazili do informačního centra pro nějaké lepší mapy. Dostali jsme pěkné free mapy a zkusili vyrazit. Po několika marných nástupech, kdy jsme nemohli zachytit směr, jsme opustili navrhovanou trasu a jali se objevovat vlastní upravenou verzi. Jak jinak než do kopce, pak do ještě většího kopce a tak dál a dál. Nutno podotknout, že už se alespoň trochu otevírala panoramata. Bylo to pěkné, ale pořád to nebylo ono.Stoupali jsme po místních asfaltových cestách a prostě bylo to takové málo rakouské. Občas zbytečně nastoupaných 100 metrů jsme následně museli sjet zpět, protože cesta na konci byla soukromá a s jasně daným zákazem vstupu já prostě nepolemizuji. Ovšm v mapě to bylo jako značená trasa. Dostali jsme se zpátky do Afritzu a pak najeli na nějakou část stezky označenou cedulkou Nockbike.
Říkám si, sakra, to bych řekl že by mělo být ono, ale odkud a kam to vede. To naše mapa nevěděla. Po nepříliš vydařeném výletě jsem unavení dorazili do kempu, vyzkoušeli jezero - moc pěkné, a proseděli se do tmy. Utekli jsem před vedrem do hor a naše hračky ukazovaly v osm večer 28st. A pak se v tom vyznejte :-)
Na druhý den, jsme naplánovali další naši oblíbenou atrakci. Ferratu. Je potřeba aktivity střídat, přesně tak, jak jsme to plánovali už v Itálii. 4 dny lezení byly až až a tak kombinace kolo skála nás lákala už dlouho. V okolí by se měly nacházet 2 ferraty, tak hurá na Falkensteig. Jeli jsme přes městečko Bad Kleinkirchheim a pak vzhůru a vzhůru až do nějakých 2400m . Čerpali jsme ze stránek horyvkapse.cz , výstup měl být obtížnosti C max D. Věřili jsme si, že už jsme něco vylezli a že to bude akorát. Jak naivní. Tradiční hledání značení netrvalo dlouho a začali jsem kolem jezírka stoupat po turistickém chodníku . Nicméně velká cedule - Tudy k ferratě, zde samozřejmě nebyla. Vpravo se tyčilo skalisko a tak naše oči hledaly na této straně. Po chvíli jsme objevili nenápadnou cedulku a pěšinu mířící přímo nahoru. Máme to :-) Došli jsme k lanu, dali svačinku a oblékli se do sedáků. Helmu na hlavu, kameru nasadit a jdeme na to. Před námi lezl jeden člověk a při jeho sledování jsem začínal mít nedobrý pocit
Už tady na začátku vytřepával ruce a byl na dost kolmé stěně. No nic, zkusíme to. Prvních pár šutrů docela šlo. Ale pak to přišlo. To byl asi ten D úsek. Stěna v negativním sklonu, opora pro nohy nic extra, prostě musí to jít rychle a bude to záběr na ruce. Nešlo to, musel jsem se vrátit.
Chvíli jsem to konzultoval s Radkou, jestli to zabalit nebo ne. Po řádném vydýchání jsem do toho šel znova. Sice se mi povedlo úsek přejít, ale to nebylo dobře. Vrátit jsem se nemohl a tohle Radka nedá. Byli jsem tam sami dva, já bych jí nedokázal pomoct a sám už se vrátit nemůžu. Bylo to těžké rozhodnutí, ale snad správné. Já musím nahoru a Radka se musí vrátit. Kdo někdy byl na ferratě ví, jak blbé je lezení dolů. Trnul jsem, aby se v pohodě dostala k nástupu a pomalu šplhal vpřed. Nebavilo mě to. Sám jsem tu být nechtěl. Když jsem viděl, že už je na pevné zemi, bylo to lepší, ale že bych si to užíval, to vůbec. Dolezl jsem k vrcholové knize,
přesně jak jsme to viděli ve Vertikalu. Zapsal jsem nějaké moudro, na vyhlídkovou lavičku jsem neměl náladu, zamával jsem Radce a mazal dál. Byl jsem zvědavý co mě ještě čeká, protože týpek v televizi říkal, že to nejhorší je ještě výše. Únikovou cestu jsem nenašel a tak jsem šel hororu vstříc.
Těsně před koncem mě čekaly dvě asi 10m lana nad rozsedlinou . Nebylo to nakonec tak hrozné. Pak ještě nepříjemný negativní sestup za roh a byl jsem nahoře. Ke kříži to bylo ještě asi 10 minut a už jsem v dálce viděl Radčinu žlutou bundu. Bylo mi to líto, ferraty má ráda a tohle se nepovedlo. Říkala, že si ten kopec za trest alespoň vyběhla :-)
Užili jsme si trochu výhledů a jak se blížil černý mrak a v dáli hřměl hrom, použili jsme k sestupu běžeckou metodu. Krávy si nás nevšímaly a sviště jsem jen slyšel. Suchou nohou jsme došli na parkoviště, nakopli Trafiku a jeli do kempu. V Bad Kleinkirchheimu jsme se stavili v info centru a ze stojanu nafasovali konečně tu správnou mapu na jejíž přední straně svítil nápis Nockbike region. Tak snad zítra :-)
Po večerním studiu mapy jsem vybrali jeden z okruhů, asi 25km kolem 900m převýšení, prostě by to bylo na pohodu. Máme na to celý den a kvůli výkonům tu nejsme, jsme přece na dovolené. Zaparkovali jsme na zimním parkovišti a vydali se hledat ty správné značky. Mapa byla v němčině a zadarmo, takže tolik ke kvalitě.
Ta by až tak nevadila, ale... Začali jsme klesat kolem hlavní silnice, občas značka byla občas ne. Najeli jsme do terénu a přišlo první tlačení. S tím se ale počítá a hlavně jsme byli v lese, schovaní před úmorným vedrem. Stoupali jsme po kamenité široké lesní cestě a kochali se vodapádíky.
Čekal jsem davy bajkerů, ale nebylo tomu tak. Několikrát jsme ještě hledali tu správnou odbočku, když jsem přišel na zásadní omyl. Jedeme to v protisměru :-( Značky byly, ale byly vidět jen z toho správného směru jízdy. Jako by ti opičáci nemohli do mapy k těm okruhům nakreslit šipku. Směr se dal určit při čtení popisu trailu, kde byly u okruhů průjezdní body. Holt teď už to vím. Rozhodli jsme se nevracet, není to singltrek takže nikomu nevadíme, prostě to dáme opačně. Dost lamentování, užíváme si to. Po výjezdu z lesů výhledy na "naše" jezera, kopce kolem.
Tohle je to správné rakouské bajkování. Radku potkala závada, v podobě padajícího řetězu, která byla diagnostikována jako natržený řetěz. Má sílu holka jedna ;-) Oprava proběhla za asistence prasete domácího, která se nám sápalo po svačinách v batohu. Dále už to byla jen jedna velká Alpská paráda. Nekonečné stoupání, horský potok s ostře ledovou vodou a téměř finále bylo údolí Feldpanen alm.
Nádherně zelené, nikam nepokračující údolí, na okolních svazích rozeseté salaše, ticho a pohoda. Ono teda pokračuje, ale pouze po horských šotolinových cestách, žádná auta ani nic podobného. Ještě pořád to bylo do kopce a ne málo. Vodu jsme doplnili z kravského korýtka a při hledání snad jediné hospody na trase jsme raději lehli do trávy a dorazili svačinky.
Občerstvení se nám moc nedařilo. Měli jsme dojet ke konečné lanovky, v mapě tam byly vidličky, tak třeba tam. Kdepak. Mrtvo prázdno. Otevřeno pouze v zimě. Toto byla dnešní vrcholová prémie a odsud už to bude jen z kopce. Byla to docela nepříjemná, prudká šotolinová cesta, klikatící se pod lanovkami. Tudy jsme měli ráno stoupat. Nebylo by to nic lehkého a navíc v otevřené krajině na sluneční straně. Jenže, pak by nás čekaly kilometrově delší sjezdy, které se dají proložit singltrekovými bypassy. Sakra, sakra, sakra. Nevadí, bude důvod sem jet ještě někdy ;-) Dole ve městě jsme dali dvě kapučína za 5,20, Trafika za celý den na slunci neshořela, naložili jsme bajky a jeli do kempu s vidinou ochlazení těl v jezeře.
Po prvotních peripetiích se značením a opětovným prostudováním map, je jasné, že tohle je krásná bajková oblast. Jen je potřeba ji pochopit. Ne nadarmo měl týpek ve Vertikalu místního průvodce. Zítra dáme odpočinkovou.
Do hor už bych Radku nedostal, najeto na to nebylo. Vymysleli jsme okružní cestu kolem jezer. Bude do delší, ale s ne extra převýšením. Na začátku jsme si jak jinak trochu zajeli. Ne vždy je potřeba sledovat značení, člověk si pak ušetří spoustu výškových metrů. Po poměrně nudném asfaltu jsme dojel téměř neustále z kopce k Milstater see. Obrovský kemp, hlava na hlavě, provoz, prostě nic moc. Nemělo to tak být stále, cesta kolem severní strany jezera měla být více přírodní. Odbočku jsme samozřejmě minuli a jak jinak, nastoupali jsem si pěkných pár desítek metrů než nám to došlo. Ať žijí mapy.cz, telefon a hlavně, satelit je kámoš :-) ne tak v Rakousku. Tady to je v tomto směru trochu víc středověk :-)
Jeli jsme pohodově lesem, schovaní před spalujícím sluncem, cesta se vlnila a užívali jsme si výhledy na jezero. Bohužel jsme zjistili, že cesta nejde tak rychle jak jsem mysleli a proto jsme vynechali koupání. Na bodu obratu, tedy konci jezera mě překvapilo, že z tak obrovské vodní plochy vytéká jen takový potůček.
Hezké :-) Pak nás čekala ta horší část. Museli jsem se vracet po straně bez stínu a po asfaltových stezkách, skrze městečka na břehu. Záměr jet kus cesty lodí, jsme zavrhli kvůli jízdnímu řádu. Nechtělo se nám čekat. Jezero je krásně čisté, hned u kraje hluboké, přímo se nabízí ke koupání. Příště. Zásoby vody jsem doplnili v Intersparu, kde měli uzavřenou chladící místnost i s dveřmi. Opravdu se mi z ní nechtělo. Stoupání k Feldsee bylo pozvolné a nebylo to tak hrozné jak jsem čekali. Po krásných 62 kilometrech jsme dorazili do kempu, koupačka, gril, a něco na uvolnění svalů :-)
Vzhledem k horšící se předpovědi počasí, jsem opustili původní plány na zdolání Grossglockneru
i záložní na zdolání Triglavu. Únava z ježdění se projevila a zvolený den volna jsme využili k přesunu zpět do české kotliny s tím, že zůstaneme den na Šumavě. Cestou jsme ještě nakoukli do Berchtesgadenu a viděli další úžasnou oblast, které bude potřeba poznat.
Nockberge region skýtá skvělé možnosti na bajkování a stojí za delší prozkoumání, ovšem s pořádnou přípravou, třeba v únoru na Malorce :-)
VikThor
