Podzim jak má být

Jak už to bývá, hezké zážitky vznikají často náhodou. Nutnost vybrat dovolenou mi umožnila zůstat tady, v Posázaví. Žádná Praha, D1 apod. Odběháno jsem měl, tak teď je na řadě bajk. A jak už to bývá, vyhrabal jsem se až kolem 11 hodiny. Navlíkl jsem se do podzimního dresu a když jsem vystrčil nos na dvorek, mazal jsem zpět a šup do krátkého. Bylo luxusně. Nechal jsem si pouze kolena, ty musí být v teple, a vyrazil vstříc Mělníku. Neměl jsem úplný plán, až jak co na to nohy, ale otočit to na Krymlově se mi nechtělo. Cíl byla tedy Kouřim. Najel jsem na zelenou turistickou a ta mě spolehlivě dovedla až do královského města. Cesta v pohodě, cestou si říkám, tohle je i pro děti sjízdné. Žádné záludnosti, většinou asfalt.  V Kouřimi jsem zvažoval co si kde dát, neb byl čas oběda, ale nakonec jsem si řekl, že to půjde rychle, tak se nebudu zdržovat. Chyba to byla. Už když jsem snášel bajka po schodech, sledujíc modrou turistickou,  ozval se pan žaludek. Uklidnil jsem ho trochou vody a jel dál. Někde snad něco bude. Výjezd z Kouřimi byl hezky terénem kolem potoka. Jenže Toušice jsou taky trochu díra a konzum žádný. Pak modrá sleduje asfalt, kdežto jsem mezi poli trochu loupil a slepičkám jsem utrhl pár klasů kukuřice. V nejhorším zachrání mě před bídnou smrtí hladem. Loupl jsem do sebe jeden, již dva roky prošlý energetický bonbón a s vědomím, že mám ještě jeden, jsem pokračoval. V Doubravčanech jsem překročil 2 státovku a pak začal ráj. Na poli za vsí je potřeba si dát pozor na značení, je to sice popsané na stromě, ale kdo by to četl pořádně, že? :-)  Ale satelit je kámoš a mapy.cz taky, takže jsem svou chybu brzy odhalil a vrátil jsem na značku. V opačném případě bych se připravil o to nejhezčí. Trasa vede údolím kolem potoku či říčky Výrovky. Nádherně prosluněné louky, kde se daly tušit letní dětské tábory a jejich vzájemná blízkost mě hodila 25 let nazpět. Hlídky, kradení vlajek, soupeření apod. Snad to není náznak senility :-D Pěšina je místy hůře jetelná, ale to k ježdění v přírodě prostě patří.  Po krátké asfaltové vložce paráda pokračovala, abych ji byl nucen opustit v Církvici. Pan žaludek už pozřel i druhý prošlý bonbon a těšil jsem se, až se dostanu z lesů a kolem cest je na podzim přece spousta traťovek. Povedlo se. Hrušky, špendliky, švestky. U každého vhodného frňakovníku jsem zastavil a dopňoval cukry. Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že jsem trochu kostka ve skluzu a mastňácky jsem zůstal na cyklotrase směr Úžice - Talmberk - Sázava. Asi jsem se moc kochal, nepřítomnosti formy bych  skluz nepřikládal. ;-)  Těšil jsem se na větrník U Babiček, ale štěstí mi nepřálo. Prvotní hlad zahnalo balení kakaových věnečků a jeden Hubertus. :-)
Pak už zbývalo se jen vyškrábat domů a byl úspěšně završen s dobrým pocitem nově objeveného okruhu.

VikThor

Objevování Korutan

     Loni jsme absolvovali v pořadí již druhý ferratový  výlet do Italských Dolomit. Vzhledem k tomu, ze kamarádky se rozhodly rozšířit své rodiny a kluci plánovali těžší lezení, zbyli jsme si s Radkou sami sobě si a plánovali letošní aktivní dovolenou individuálně.  Vzhledem  ke každodennímu studiu serveru iDnes a to mimo jiné rubriky cestování,  padl návrh, podívat se do zóny volného obchodu v oblasti Livigna. Kilometry MTB trailů a snad i nějaké to lezení bude. Další, mnou dlouho vysněnou možnou  lokací,  se jevilo Lago di Garda. Kdysi jsem místo navštívil. Jen na jeden večer.  Druhý den jsme okolí projeli na mopedu a od té doby vím, že je potřeba se sem ještě podívat. A týdny plynuly a sem tam se člověk podíval někam na net, ale nejsem zrovna plánovač.
     A pak to přišlo.  Někdy v půlce června , možná i května ,  se objevil v televizi pořad Vertikal.   Koukali jsme na to jak na pohádku. Krásná panoramata,  MTB do aleluja,  a hlavně,  hlavně ferraty tam jsou taky. Máme rádi trochu adrenalinu  a když to vylezl ten týpek z televize, tak my taky.  Pustili jsme si to asi ještě dvakrát,  udělali si pár šetření k oblasti a bylo rozhodnuto.  Livigno je o 250km dál a Rakousko máme taky rádi :)  Takže - Korutany,  Nockberge, skoro na hranici se Slovinskem.
    Naložili jsme naši kempovací Trafiku až nad střechu vším potřebným  a v neděli po ránu vyrazili na jih.  Drobné intermezzo v Budějicích se "zavádou" na motoru vynechám.  Cesta na Linz a Salzburg probíhala v klidu a pomalu jsme se začínali kochat horami.  Za jedním z mnoha tunelů jsme si udělali obědovou pauzu a mazali dál. Minuli jsme Milstattersee  pak menší Feldsee a naším cílem byl kemp u nejmenšího z trojice,  jezera Afritzsee. Než jsme se zorientovali na parkovišti,  který z kempů vlastně zvolíme,  ujala se nás majitelka bližšího a  bylo rozhodnuto.  Vybrali  jsme pěkné klidné místo a poskytnutí elektrického  kabelu a informace, že peníze budeme řešit až budeme odjíždět,  ještě umocnilo naší spokojenost s výběrem.  Proti tomu  poskytnuté materiály s možnostmi cyklistiky  v okolí nás moc neuspokojily a tak jsme cvičné na zahřátí vyrazili do městečka  na výzvědy.  Zkusili jsme to podle nějakého místního značení, ale spíš to nešlo než šlo.  Asi první varování :-)  Po vytěžení ATM jsme se vrátili s tím,  že druhý den zahájíme cestou do informačního centra.  Pak už jen nezbytné dojezdové šáňo a první rakouská noc v Trafice. 

      Ráno po potřebných procedurách jsme se vybavili jedním z návrhů MTB trasy staženým z internetu  a vyrazili do informačního centra pro nějaké lepší mapy.  Dostali jsme pěkné free mapy a zkusili vyrazit.  Po několika marných nástupech, kdy jsme nemohli zachytit směr,  jsme opustili navrhovanou trasu a jali se objevovat vlastní upravenou verzi.  Jak jinak než do kopce,  pak do ještě většího kopce a tak dál a dál.  Nutno podotknout,  že už se alespoň trochu otevírala panoramata.  Bylo to pěkné, ale pořád to nebylo ono.Stoupali jsme po místních asfaltových cestách a prostě bylo to takové málo rakouské.  Občas zbytečně nastoupaných 100 metrů jsme následně museli sjet zpět,  protože cesta na konci byla soukromá a s jasně daným zákazem vstupu já prostě nepolemizuji. Ovšm v mapě to bylo jako značená trasa.  Dostali jsme se zpátky do Afritzu a pak najeli na nějakou část stezky označenou cedulkou Nockbike.
 Říkám si,  sakra,  to bych řekl že by mělo být ono,  ale odkud a kam to vede.  To naše mapa nevěděla.  Po nepříliš vydařeném výletě jsem unavení dorazili do kempu,  vyzkoušeli jezero -  moc pěkné,  a proseděli se do tmy.  Utekli jsem před vedrem do hor a naše hračky ukazovaly v osm večer 28st. A pak se v tom vyznejte :-)

  

    Na druhý den, jsme naplánovali další naši oblíbenou atrakci. Ferratu. Je potřeba aktivity střídat, přesně tak, jak jsme to plánovali už v Itálii. 4 dny lezení byly až až a tak kombinace kolo skála nás lákala už dlouho. V okolí by se měly nacházet 2 ferraty, tak hurá na Falkensteig.   Jeli jsme přes městečko Bad Kleinkirchheim a pak vzhůru a vzhůru až do nějakých 2400m . Čerpali jsme ze stránek horyvkapse.cz , výstup měl být obtížnosti C max D. Věřili jsme si, že už jsme něco vylezli a že to bude akorát. Jak naivní.  Tradiční hledání značení netrvalo dlouho a začali jsem kolem jezírka stoupat po turistickém chodníku . Nicméně velká cedule - Tudy k ferratě, zde samozřejmě nebyla. Vpravo se tyčilo skalisko a tak naše oči  hledaly na této straně. Po chvíli jsme objevili nenápadnou cedulku  a pěšinu mířící přímo nahoru. Máme to :-) Došli jsme k lanu, dali svačinku a oblékli se do sedáků. Helmu na hlavu, kameru nasadit a jdeme na to. Před námi lezl jeden člověk a při jeho sledování jsem začínal mít nedobrý pocit

 Už tady na začátku vytřepával ruce a byl na dost kolmé stěně. No nic, zkusíme to. Prvních pár šutrů docela šlo. Ale pak to přišlo. To byl asi ten D úsek. Stěna v negativním sklonu, opora pro nohy nic extra, prostě musí to jít rychle a bude to záběr na ruce. Nešlo to, musel            jsem se vrátit.

Chvíli jsem to konzultoval s Radkou, jestli to zabalit nebo ne. Po řádném vydýchání jsem do toho šel znova. Sice se mi povedlo úsek přejít, ale to nebylo dobře. Vrátit jsem se nemohl a tohle Radka nedá. Byli jsem tam sami dva, já bych jí nedokázal pomoct a sám už se vrátit nemůžu. Bylo to těžké rozhodnutí, ale snad správné. Já musím nahoru a Radka se musí vrátit. Kdo někdy byl na ferratě ví, jak blbé je lezení dolů. Trnul jsem, aby se v pohodě dostala k nástupu a pomalu šplhal vpřed. Nebavilo mě to. Sám jsem tu být nechtěl. Když jsem viděl, že už je na pevné zemi, bylo to lepší, ale že bych si to užíval, to vůbec. Dolezl jsem k vrcholové knize,

  přesně jak jsme to viděli ve Vertikalu. Zapsal jsem nějaké moudro, na  vyhlídkovou lavičku jsem neměl náladu, zamával jsem Radce a mazal dál. Byl jsem zvědavý co mě ještě čeká, protože týpek v televizi říkal, že to nejhorší je ještě výše. Únikovou cestu jsem nenašel a tak jsem šel hororu vstříc.
 Těsně před koncem mě čekaly dvě asi 10m lana nad rozsedlinou . Nebylo to nakonec tak hrozné. Pak ještě nepříjemný negativní sestup za roh a byl jsem nahoře. Ke kříži to bylo ještě asi 10 minut a už jsem v dálce viděl Radčinu žlutou bundu. Bylo mi to líto, ferraty má ráda a tohle se nepovedlo. Říkala, že si ten kopec za trest alespoň vyběhla :-)

 Užili jsme si trochu výhledů a jak se blížil černý mrak a v dáli hřměl hrom, použili jsme k sestupu běžeckou metodu. Krávy si nás nevšímaly a sviště jsem jen slyšel. Suchou nohou jsme došli na parkoviště, nakopli Trafiku a jeli do kempu. V Bad Kleinkirchheimu jsme se stavili v info centru a ze stojanu nafasovali konečně tu správnou mapu na jejíž přední straně svítil nápis Nockbike region. Tak snad zítra :-)

    Po večerním studiu mapy jsem vybrali jeden z okruhů, asi 25km kolem 900m převýšení, prostě by to bylo na pohodu. Máme na to celý den a kvůli výkonům tu nejsme, jsme přece na dovolené. Zaparkovali jsme na zimním parkovišti a vydali se hledat ty správné značky. Mapa byla v němčině a zadarmo, takže tolik ke kvalitě.

 Ta by až tak nevadila, ale...   Začali jsme klesat kolem hlavní silnice, občas značka byla občas ne. Najeli jsme do terénu a přišlo první tlačení. S tím se ale počítá a hlavně jsme byli v lese, schovaní před úmorným vedrem. Stoupali jsme po kamenité široké lesní cestě a kochali se vodapádíky.

 Čekal jsem davy bajkerů, ale nebylo tomu tak. Několikrát jsme ještě hledali tu správnou odbočku, když jsem přišel na zásadní omyl. Jedeme to v protisměru :-( Značky byly, ale byly vidět jen z toho správného směru jízdy. Jako by ti opičáci nemohli do mapy k těm okruhům nakreslit šipku. Směr se dal určit při čtení popisu trailu,  kde byly u okruhů průjezdní body. Holt teď už to vím. Rozhodli jsme se nevracet, není to singltrek takže nikomu nevadíme, prostě to dáme opačně. Dost lamentování, užíváme si to. Po výjezdu z lesů výhledy na "naše" jezera, kopce kolem.

Tohle je to správné rakouské bajkování. Radku potkala závada, v podobě padajícího řetězu, která byla diagnostikována jako natržený řetěz. Má sílu holka jedna ;-) Oprava proběhla za asistence prasete domácího, která se nám sápalo po svačinách v batohu. Dále už to byla jen jedna velká Alpská paráda. Nekonečné stoupání, horský potok s ostře ledovou vodou a téměř finále bylo údolí Feldpanen alm.

Nádherně zelené, nikam nepokračující údolí, na okolních svazích rozeseté salaše, ticho a pohoda. Ono teda pokračuje, ale pouze po horských šotolinových cestách, žádná auta ani  nic podobného. Ještě pořád to bylo do kopce a ne málo. Vodu jsme doplnili z kravského korýtka a při hledání snad jediné hospody na trase jsme raději lehli do trávy a dorazili svačinky.

Občerstvení se nám moc nedařilo. Měli jsme dojet ke konečné lanovky, v mapě tam byly vidličky, tak třeba tam. Kdepak. Mrtvo prázdno. Otevřeno pouze v zimě. Toto byla dnešní vrcholová prémie a odsud už to bude jen z kopce. Byla to docela nepříjemná, prudká šotolinová cesta, klikatící se pod lanovkami. Tudy jsme měli ráno stoupat. Nebylo by to nic lehkého a navíc v otevřené krajině na sluneční straně. Jenže, pak by nás čekaly kilometrově delší sjezdy, které se dají proložit singltrekovými bypassy. Sakra, sakra, sakra. Nevadí, bude důvod sem jet ještě někdy ;-) Dole ve městě jsme dali dvě kapučína za 5,20, Trafika za celý den na slunci neshořela, naložili jsme bajky a jeli do kempu s vidinou ochlazení těl v jezeře. 

     Po prvotních peripetiích se značením a opětovným prostudováním map, je jasné, že tohle je krásná bajková oblast. Jen je potřeba ji pochopit. Ne nadarmo měl týpek ve Vertikalu místního průvodce. Zítra dáme odpočinkovou. 

    Do hor už bych Radku nedostal, najeto na to nebylo. Vymysleli jsme okružní cestu kolem jezer. Bude do delší, ale s ne extra převýšením. Na začátku jsme si jak jinak trochu zajeli. Ne vždy je potřeba sledovat značení, člověk si pak ušetří spoustu výškových metrů. Po poměrně nudném asfaltu jsme dojel téměř neustále z kopce k Milstater see. Obrovský kemp, hlava na hlavě, provoz, prostě nic moc. Nemělo to tak být stále, cesta kolem severní strany jezera měla být více přírodní. Odbočku jsme samozřejmě minuli a jak jinak, nastoupali jsem si pěkných pár desítek metrů než nám to došlo. Ať žijí mapy.cz, telefon a hlavně, satelit je kámoš :-) ne tak v Rakousku. Tady to je v tomto směru trochu víc středověk :-)
Jeli jsme pohodově lesem, schovaní před spalujícím sluncem, cesta se vlnila a užívali jsme si výhledy na jezero. Bohužel jsme zjistili, že cesta  nejde tak rychle jak jsem mysleli  a proto jsme vynechali koupání. Na bodu obratu, tedy konci jezera mě překvapilo, že z tak obrovské vodní plochy vytéká jen takový potůček.

 Hezké :-) Pak nás čekala ta horší část. Museli jsem se vracet po straně bez stínu a po asfaltových stezkách, skrze městečka na břehu. Záměr jet kus cesty lodí, jsme zavrhli kvůli jízdnímu řádu. Nechtělo se nám čekat. Jezero je krásně čisté, hned u kraje hluboké, přímo se nabízí ke koupání. Příště. Zásoby vody jsem doplnili v Intersparu, kde měli uzavřenou chladící místnost i s dveřmi. Opravdu se mi z ní nechtělo. Stoupání k Feldsee bylo pozvolné a nebylo to tak hrozné jak jsem čekali. Po krásných 62 kilometrech jsme dorazili do kempu, koupačka, gril, a něco na uvolnění svalů :-)

     Vzhledem k horšící se předpovědi počasí, jsem opustili původní plány na zdolání Grossglockneru
i záložní na zdolání Triglavu. Únava z ježdění se projevila a zvolený den volna jsme využili k přesunu zpět do české kotliny s tím, že zůstaneme den na Šumavě. Cestou jsme ještě nakoukli do Berchtesgadenu a viděli další úžasnou oblast, které bude potřeba poznat.  

      Nockberge region skýtá skvělé možnosti na bajkování a stojí za delší prozkoumání, ovšem s pořádnou přípravou, třeba v únoru na Malorce :-)

VikThor

   

Blizak 2015 - a příště na bedně

Rok se s rokem sešel,  a bylo potřeba splnit Sázavskou povinnost,  zúčastnit se jediné poradne akce v krásném prostředí Posázaví.  Startovné bylo zaplaceno,  předpověď nahlasila ani mracek jen jedno mi do rovnice  nevědělo.  Tvl,  dyť máme ...  najeto.  Radku braly nervy už měsíc předem,  mě tedy ještě ne,  bo co už :)  Malorku jsme nestihli,  děda nejede,  takže v rodině se stydět nebudeme a chceme si to užít.  Parťák kterému bych stačil vzdal,  ředitel má najeto, toho nechám jet a my si s Radkou pojedeme to svoje. 
  Nejen že bylo hezky,  ono bylo sakra hezky,  stručně řečeno,  hic jak svina.  Mě to nevadí,  Radka je na tom trochu hůř a hlavně nebude bláto,  a asi ani brod :) Po startu jsme zvolili klidné výletní tempo,  tejrak do  Belokozel nic jiného ani nedovoluje.  Možná těm chrtum vepředu ano ale to my nejsme.  Už jsem zapoměl, že se v prvním lese mizí mezi stromy a to mě potěšilo.  Dál klasika,  na hřebeni nás předjel kámoš Láďa a už se blizily lebky.  Za lebkami nebyla tradiční prudká pravá ale následoval dále prudký dolů.  Bez pádu jsme dojeli na asfalt a mazali na Rataje.  Přišlo snad tedy dovolené osvěžení od místních,  kolik radosti dokáže udělat hadice s vodou :)  výjezd na vyhlídku a stop,  nejsem přece na závodech :D čekám na Radku,  než stihnu vytáhnout foťák tak je tu,  bude prd dokumentace.  Vyskrabali jsme se do vsi pokračovali dál.  Kilometry pěkně naskakovaly a blížil se bufet.  Ve stoupání z Talmberka přišel Radky první a zároveň poslední pád,  vzhledem k rozesmátému výrazu, nic vážného.  Prostě loni v keckach přišla na to že SPD bude lepší a to si ještě občas vybere svou daň.  Na bufetu jsem dal pár několikrát pečených koláčků,  něco iontaku a s vědomím, že půlka je za námi jsme valili dál.  Tady následovalo jediné hluche místo,  kde bych řekl,  mohla být ještě jedna šipka . Pocitově jsme však pokračovali správně a dojeli k brodu.  Kde se vzala tu se vzala voda,  jakoze hodně i s blatem.  Naštěstí se to v brodu umylo.  Mel jsem trochu náskok a stihl i pár fotek. 
   Další tejrak na nevimjaksevesnicejmenuje jsem zahajil tlacky ale pak už to s vypětím sil šlo.  Vedro jako kjava bylo i v lese a následná cesta až na vrchol za Mělníkem tomu dala korunu.  Fakt hnus.  Doporučuji se jet dneska nebo zítra projet,  to je potřeba zažít :) Za loukou jsem se uklidil do lesa  a Radka tu byla natotata.  Zavelel jsem pozrit gel,  aby zabral než začneme dole stoupat zpátky.  Loni tam Radce došlo a chtělo to neopakovat chyby.  Jeli jsme spolu na dostřel,  nechtel jsem ji v tom nechat jako loni :( a navíc jsem nemusel honit dědu,  ješitnost je potfora :)  vyskrabali jsme se zpátky na louku nad Mělníkem a pak už jen zasloužený sjezd do cíle.  Ten jsme projeli stejně ona mi to teda natrela o půl otáčky pedálu :)
     Nezbytné občerstvení,  lístků na pivo bylo málo,  tak šly nějaká další za své.  Holt žízeň.  Žena má opět skončila na bedně jako druhá nejlepší mezi Sázavackami. Je prostě dobrá ;)  No a po analýze výsledků,  protože já ta čísla mám rád,  mi vyšlo,  že když příští rok trochu zrychlime tak bude na bedně i v kategorii a to se o to postarám :D
   Takže příští rok na startu,  zdar!  ☺
VikThor

.. a rytíře jsme neviděli, naštěstí :-)

Velká výprava už byla skoro na spadnutí. Parťákovi jsem při jednom analytickém odpoledni v kanceláři nastínil náš nápad, jet k prameni Sázavy. Slovo dalo slovo, našel se vhodný víkend a bylo rozhodnuto, že se přidá. Trochu jsme to oproti objevitelským výpravám pozměnili. Nepojede se k prameni ale od pramene. Bylo to logisticky jednodušší. cca 2 x 60km byla sice porce letošního nájezdu kilometrů ale kdo se bojí, nesmí na Sázavu. ..... střih  ........ předpověď na první prodloužený květnový  víkend poslala naše plány zase do šuplíku. Nebojte, dočkáte se :-)

     Takže jinak. Mezi přívaly deště a studeným větrem stihneme max krátké kolečka kolem rodné hroudy abychom měli jistotu rychlého návratu. Trochu s tím zamíchaly Čarodějnice. ne že by se s dětmi člověk nějak extra "realizoval" ale vstávat se nechtělo a počasí a únava a ve tři, půl čtvrté, jsme se konečně rozhodli, že pátek neproležíme, ale prostě jedeme. Zvolili jsme lehké kolečko - tejrák na Bělokozly a pak romanticky podle vody na Šternberk. Hospoda, kde jsme při první letošní jízdě rozmrzali, byla zavřená a tak jsem vzali zavděk  vedlejším bistrem. Jak to říct, jednou stačilo. Nic útulného to není.

výhled na Český Šternberk

 Pak už to byla "nuda" zase do kopce s výhledy na hrad. Trochu jsme koukli do mapy a řekli si že na Rataje se nám dolů/nahoru nechce tak jsme se po silničářsku táhli někam jinam. Nakonec jsme na horizontu viděli benzínku v Americkém stylu kde dělají luxusní hamburgery a před Janovicemi zatáčeli doleva zpět k domovu. Mraky se před námi zlověstně mračily, ale kromě větrovek, bo byla jakože už zima, jsme nic dalšího oblékat nemuseli.  Déšť se nám vyhýbal, nebo my jemu, jak kdo chce. Při porcičce asfaltu jsem opět mlčky uvažoval o užovce, kdo neví, silničním kole ;) Pak už jsme začali poznávat cesty mezi poli kudy běháme a byli jsme na Nechybě. Projeli jsme Mělníkem, jakože příprava na Blizáka, ale na louce už jsem miláčka nepřesvědčil na pokračování směrVlkančice, řeka a tejrák po červené k nám. Sesvištěli jsme terénem domů a bylo toho akorát dost. 40km, Takže dvacet mínus a domácí postel. Stačilo :-)

Den druhý, tedy smysl nadpisu, jsme zahájili o trochu dříve. Tedy asi kolem 13h. Cíl jsme měli zvolený. Jedeme na Blaník. Je to mystické místo, je to "blízko"  a ještě jsme tam nebyli. A kdo nebyl na Blaníku není Čech :-) Vzhledem k 20ti  kilometrové ztrátě proti plánům s pramenem Sázavy jsem se snažil naznačit, že dneska těch 80 na Blaník uděláme a vyrazíme tedy z domova direkt kolmo. Snadné počty, šnečích 10km/h bychom mohli zvednout na 15 a za šest hodin jsme doma, možná stihneme i vrcholové kafe. Dle hesla Nevyměknem, jsme vyměkli. Během chvíle byly bajky na Trafice a jeli jsem na Vlašim. Chtěli jsme vyrazit z obce Libež, ale ta není přizpůsobena pro turismus a nenašel jsme vhodné místo na odstavení vozidla. To jsem objevil kousek za vsí na prosté odbočce do polí. Tady to nikomu vadit nemůže. Shodili jsme bajky sjeli zpět do vsi a nastoupili na modrou turistickou značku. Cesta měla vésti podle potoka, přírodou takže krása. Z kochání nás vyvedla brána s nápisem soukromý pozemek a pozor psi. Už několikrát se nám stalo, že cestu přehradil podobný nápis. Nemám je rád, i když chápu zájmy vlastníků. Jen se podobné oznámení objevují pozdě a nekorespondují s mapami :-( No nic, vrátili jsme se zpět a nastoupili na pěší stezku. Ano, ta není pro bajky vždy vhodná záležitost. Žádný flow singltrek to nebyl. Na konci jsem měl trochu problém v příliš prudkém sjezdu,  ale let přes řidítka se nekonal. Dál jsme pokračovali opět pěknou krajinou a cesta nás přivedla do Vlašimi.
    Zde jsme přežili městskou vložku s trochou bloudění  a následně se drželi po značené cyklotrase směr Blaník. Výjezd z Vlašimi je opět pěkný krpál na jehož konci jsme u Lorety dali myslí tyčinku.

odpočívárna u Lorety

 Nakopnuti kaloriemi jsme pokračovali krajem Blanických rytířů. Konečně jsme ho uviděli.

Blaník uprostřed

Ne rytíře, ale jejich krycí vrch. A hle, na vrcholu je rozhledna, to jsme netušili. Pomalu jsme se ke kopci obloukem přibližovali. Vzhledem k tomu, že na vrchol cesta značená jako cyklo není, zvolili jsme jako nástup na závěrečné stoupání obec Lesáky. Odsud jsme zvolili zelenou turistickou značku. Chvíli to byla lesní cesta, chvíli pěšina mezi stromy. Když proti nám sjižděla čtyřkolka, říkal jsem si že to třeba půjde až nahoru. Ale nešlo. Najednou byl cesty konec, zde zaparkovaná dvě auta a směrem vzhůru z klád udělané schody a hromady kamení. Mapa nelhala, vrstevnicemi to šlo přímo. Miláček zjistil dobré světlo a jal se zhotovit pár fotografií.

Závěrečný výstup s místy kde jsme bajky nesli však nebyl dlouhý a byli jsme tam. Na informační tabuli jsem se dozvěděl, že zde stávalo opevněné místo a pak už jsme zaútočili na bufet pod rozhlednou.

Před zavíračkou už jsme s domácím štrůdlem měli smůlu ale párečky, kafe a sušenky musely stačit.

vrcholofka

 Paní jsme se zeptal jestli dolů vede i jiná cesta, rozuměj sjizdná. Přece sem ty sudy nenosí na zádech. Prý vede, z druhé strany.
     Obešli jsme rozhlednu  a opravdu, byla zde jedna pěšina jako předtím, skrz vrstevnice a druhá vedoucí úplně na druhou stranu ale po vrstevnici. To musí být ono :-) Pomalu jsme jeli na druhou stranu kopce K Louňovicím pod Blaníkem. Pozoroval jsem historické založení stezky kamením. Předci věděli, kámen je věčný a trvanlivý. Když jsem se objevili u parkoviště zjistil jsem, že jsem udělal navigační chybu. Já totiž původně chtěl jet dolů přímo na Vlašim a ne abychom zase jeli kolem celého Blaníku. Stalo se. Čas už nás trochu tlačil ale zvolili jsme zpětnou cestu lesem, mělo by to být po vrstevnici s asi dvěma stoupáními. Tím jsem argumentoval. Přece nepojedeme po asfaltu ;-) Cesta to byla hezká, potkali jsem studánku, ze které snad mohli kdysi rytíři i pít ale dneska to je bahnitá kaluž, byť má stříšku relativně hezkou.

cestou dolů

 Nakonec jsme se do civilizace na druhé straně dostali. Čekaly nás tam peníze EU. Rozestavěné parkoviště, dřevěná chata, nástupní místo pro pěší tůry to bude hezké.
     Pak už jsme zvolili rychlou variantu po silnici do Vlašimi a skrz město na Libež. Zdolali jsme ještě pár stoupání ale s tím se v této oblasti musí počítat. Žádné Polabí. Trafika byla tam kde jsme ji nechali, nakládka, nalodění a hurá domů. Škoda jen, že mi nulový domácí stav Kácovky došel pozdě. Mohli jsem nakoupit u zdroje, nebylo to daleko.
    Opět jsme byli proti plánu minus 20km. A ještě že tak. Miláček si sice užíval nové holčičí sedlo ale i tak měl ušlapané nožičky a já jsem délku okruhů taky ocenil 8-)
    Určitě se na Blaník ještě vrátíme. Jednak jsme neochutnali štrůdl, nebyli jsme na rozhledně a hlavně už víme kudy se dá jet nahoru stále v pedálech. Skoro stále :-) A s dětmi to musíme dát pěšourem. Musí se přece vzdělávat v historii. A mě zase šrotuje v hlavě - 54, compact, 10x2, Al/carb. ;-)

joooo, a to že jsem rytíře nepotkali, je přece pozitivní, že ? :-)

VikThor

Jaro ještě nepřišlo.

Jak už to tak bývá,  v pracovních dnech je nádherně,  pohled přes okno kanceláře je tryznivy a nepomůže tomu ani cesta na oběd nebo pohled skrze okno vozidla.
Po nesmělem pokusu první letošní jízdy,  kdy jsme s Radkou na trase Sázava -  Č.  Šternberk -  Rataje -  Sázava pěkně vymrzli,  bylo záhodno už konečně zase vyjet.
  Netroufl jsem si v sobotu vyjet s novým extrémním silnicarem z naší běhací party. Na svou obhajobu uvádím,  že jsem byl po tzv.  sichte od A do Z a jeho naplánována trasa nevestila nic jednoduchého.  Padlo jasné rozhodnutí,  jedeme s Radkou sami.  Dilema bylo tady.  Lehká,  krátká,  po rovině,  bez kopců,  silnice,  terén.  Prostě spousta proměnných a dalším limitem je v půl šesté tma.  Vzpomínám,  jak jsme se v létě po jednom dojezdu zasekli na Mande a přijeli za hluboké tmy :)  blikacky máme,  ale nyní to je tak že po setmění půjde teplota k nule :( umřít nechceme   Honzu Kopku obdivujeme,  ale toť vše. 
Další legrace vznikla při oblékání,  prý nemá co na sebe :) když jsem porovnal hromádky ve skříni,  musim uznat,  NEMÁ :D holt jezdím na kole déle a lecos jsem nasyslil. 
Takže rozhodnutí bylo -  kolem 30km, okruh,  více asfalt ( mám obutí uzovkoviteho charakteru) a do soumraku doma. 
Počasí samozrejme nebylo jako v týdnu,  sluníčko bylo za mírným oparem ale v podstatě bylo hezky.  Sjeli jsme lesem na silnici a zahájili warm up před tejrakama.  Pak to přišlo,  Skalice,  Strimelice,  Ondřejov.  Zima nám opravdu nebyla.  Po odbočení k Hrusicim se před námi otevřelo Ladovske Posázaví.  Nezbylo než si zavolat,  To je paráda!  Na serpentynach jsem chtěl fotit ale nenajel jsem si dostatečný náskok.  Hezké fotky budou i příště. 
Tady už začínalo být jasné,  že teplo skončilo.  V okamžiku,  kdy jsme nasadili dlouhý sjezd ke Hlasce jsme konstatovali,  že tudy jsme ještě nejeli a užívali si nové pohledy na D1 z údolí.  Ale bylo kosa jako pjase.  Jediné co nás mohlo hřát bylo vědomí,  že se blížíme k občerstvovne u privozu,  a že domů už nás čeká jen kopec  k baráku.  

  Ve Zlenicich u privozu je otevřený stánek,  takže padly zimní nápoje a tatranky a šli, teda jeli, jsme to doklepnout.  Pěkně kolem vody přes Chocerady,  Mandu jsme vynechali,  byť zahrádka byla k dispozici ;)  a mazali domů.  Kafe a Kácovka byly tou správnou odměnou a pak už jen odpočinek s vědomím,  krásné využitého společného odpoledne :) 

Jaro ještě nepřišlo,  ale mám silný pocit,  že zima kope z posledního ;)

VikThor