Zimní běh na Blaník

   Až do svých 40 narozenin jsem si žil celkem spokojeně.  Tahle věta,  od pana Šimka,  mě od podzimu bude pronásledovat asi často. 
   Před lety,  asi 2 až 3, jsme potkali Richarda.  Richard běhá,  a při prvních společných bězích s nadšením vyprávěl o Brdské 50, všelijakých ultra a taky o nějakém lednovém běhu na Blaník.  Magor,  říkám si,  v zimě bych nikdy nikam neběžel.  Never ever. .....

Střih.... 

16.1.2016 a kde stojí Viktor?  Ve Vlašimi,  v zámeckém parku a co bude dělat?   běžet na Blaník.  Teplota asi kolem nuly,  spíš něco pod,  pár čísel sněhu,  no není to úplně blbé.  Hlavně aby už se běželo,  bo na stojáka je zima.  Organizace perfektní,  co jsem potřeboval jsem našel,  i Blanicky rytíř se se mnou s úsměvem vyfotil.  Postavil jsem se způsobně dozadu,  abych nepřekážel chrtům,  s kamarádem Markem jsem se rozloučil,  vědom si toho,  že dneska už se neuvidíme.  Krátké proslovy před startem a bum.  Jde se na to.  Řeči o tom, že prvních 10 km napálit a pak zrychlovat,  je  dobrá akorát tak do hospody a proto jsem si běžel to svoje. Ti ještě méně sebevědomí běžci mě začali pomalu předbíhat,  až jsem začal mít pocit že budu za chvíli poslední.  Parkem to byla pohoda,  pak přišly asfaltovo,  ledovo,  kaminkovo zvlněné úseky.  Suunto zařvalo maximum,  ale na to se nehraje.  Běžím rád sám,  podle sebe.  Tepy sleduji, ale neřeším je.  Jsem jen takový numerosběrač. Na každém kilometru jsem si říkal, že už jen to zase o jeden méně a tak jsem se dostal k novému info centru. Tak trochu jsem se do lesa těšil,  ty otevřené pláně jsou trochu depresivní a doma v Sázavě taky běháme po kopcích a lesích. 
    Vlažný čaj,  studená voda a kus banánu,  to musí sakra stačit. A navíc,  za chvíli se tudy budu vracet,  tak to ještě přiživím. Blaník jsme si vyzkoušeli už dvakrát,  jednou s dětmi,  jednou na kole,  ale běžet to,  to byla úplně jiná liga.  Lesní podklad byl zmrzlý a klouzavý, ale hlavně,  do kopce mi to nějak přestalo běžet.  Snažil jsem se držet nějaký rytmus, ale jakmile se sklon příliš zvedl,  chůze byla neodvratná.  Začali mě v protisměru míjet borci z prvních pozic. Jen letěli. Uctivě jsem jim uhýbal,  já už stejně nikam nespěchám.  Najednou slyším,  čau, a to se kolem prohnal Marek.  Tak jsem ho tedy ještě viděl :D říkám si,   je sakra dobrej,  ten bude v první dvacítce.  

   Přešel jsem v kochání.  Poznával jsem interaktivní stanoviště, kde jsme s dětmi poznávali les a historii Blaníku.  Pomalu jsem se sunul dál a přišel první smyk zakončený pádem.  Bez následků,  jen trochu od sněhu.  Když už jsem nikam nespěchal,  přišel čas i na fotografování.  Navíc mi začalo docházet,  tak jsem to v zárodku útlumil záchrannou tyčinkou.  Ještě že jsem ji měl s sebou. Bylo to na poslední chvíli. Schody pod vrcholem byly smrtící.  Regulérne jsem je šel,  bez náznaku běhu,  nemělo to smysl.  Nahoře se to zlomí,  to je oč tu běží, je tam vrchol a je to půlka ;)  Trochu mě děsil sebeh, ale když si dám pozor,  tak to pujde.  Docela v pohodě jsem se dostal zpátky k občerstvovně,  zavdal další kousek banánu a tekutin a mazal jsem zpátky.  S vědomím,  že už jsem za půlkou,  zkusil jsem přidat.  Dal jsem si cíl 2:30 a tak jsem u každé značky přepočítal dobu a něco nesedělo.  Já totiž neběžel 6m/km ale 7. Už jsem asi zapomněl, že to není jen 10 km ale 10 po deseti.  To už je prostě  znát.  Tady už ale odpadnout nechci.  Na sprint bylo ještě brzy.  Zvolil jsem v dálce přede mnou cíl,  běžkyni,  a zkusil jsem ji stahovat. Dařilo se.  Opravdu nešlo o to někoho porazit,  chtěl jsem se dostat do svého limitu.  Asi 3 km před cílem jsem ji minul.  Nezahákla se,  asi jí taky docházelo.  Těsně před parkem se kolem mě prohnaly dvě holky,  ukecané,  vysmáté,  proste na pohodu.

  V parku ale přišlo ještě peklo.  Marek to říkal,  holt už tady běžel.  Jsou tam taková nepříjemná stoupání a sil je málo.  Pravým stehnem projela ostrá bolest,  křeče teď rozhodně ne.  Z toho mala jsem ještě ubral a bolest ustoupila.  Kilometr do cíle.  Pohled na hodinky říkal  to by mohlo vyjít,  musím přidat. Spíše jsem asi nepřidal,  ale myslel jsem si to.  Už jsem slyšel hudbu z prostoru cíle,  500 metrů,  rovinka,  ale to jsou sakra ještě pořád 3 minuty.  Zvláštní pocit,  vidím cíl,  je to kousek ale vlastně pořád ještě kus cesty. Blbých 500 metrů.  Dal jsem do toho všechno.  Jasně,  zní to úsměvně od někoho na chvostu,  ale což,  dal jsem to svoje všechno :) stopky jsem vypínal v čase 2:29:28 nebo tak nějak.  Splnil jsem! 

   Njn,  nesplnil,  oficiální čas 2:32.  Nepočítal jsem s autostopem.  Otázka zní,  zda bych byl schopen přidat,  kdybych viděl že mi chybí 2 minuty,  nebo to zkrátka bylo maximum a jen by mě to zlomilo před cílem.  Uvidíme,  třeba to zjistím někdy příště.  

   Nejsem závodník,  běhám pomalu,  spíš pro radost z pohybu není účelem se s někým měřit.  Jen občas prohlásim,  že nikdy v životě. ....  Střih

Jesenický maraton 8/2016 ;)

   

VikThor