K prameni Sázavy, další kousek :)

Opět to nebude to co by člověk chtěl,  ale neuděláš li krok,  zůstaneš na místě.  Původně plánovaný bajking k prameni Sázavy se zatím nekoná,  ale při jeho plánování jsem narazil v mapě na kritické místo.  Červená turistická,  těsně kolem řeky,  to by nemuselo dobře dopadnout.  Vědom si toho,  že tyto pěší stezky nejsou občas vhodné ani pro běh,  natož pro kola -  kluci z Údolí sviní by mohli vyprávět -  bylo potřeba ono kritické místo prozkoumat.  Nebudu už napínat,  někdo třeba ví a je to pro něj nuda.  Mluvím o Stvořidlech.
Odložili jsme děti na táboře s tím,  že si uděláme bajkovy víkend.  Druhý den měla být prohlídka zatopených mostů na Švihově.  Zvolili jsme kemp dole po proudu,  vybalili matroš a vyrazili.  Už na úrovni kempu byla řeka plná balvanů,  ale taky lidí.  Holt bylo vedro.  Vyrazili jsme přes louku a zatím dobrý.  Žádný zákaz pro kola ani nic podobného.  Po vjezdu do lesa se objevily první trable,  začali jsme kličkovat mezi kameny.  Řeka je tu ale nádherná,  voda se valí mezi balvany,  těžko říct,  jestli se to dá na nějaké lodi jet. Pomalu jsme postupovali vpřed a už už jsem chtěl prohlásit,  že  to ruším,  když v tom z opačného směru vidím tlačit dva bajkery.  Ale jaké!  Kluk na 24" kole a otec,  oba na těžko.  Kluk se seknul v mezi balvany,  tak jsem ho vysvobodil, prohodili jsme pár slov,  mladému je 9, jedou přes půl republiky,  prostě respekt. A prý to před námi jde občas i jet.  Dost jsem se zastydel,  ale šli jsme dál.  A ono fakt.  Po pár metrech jsme překonali to nejhorší a zase jsme na kole jeli.  Místy to jde hůř,  jinde lépe,  ale viděli jsme i lidi koupajici se,  s koly na břehu,  takže tenhle úsek není úplně flow ale je bajk possible a jinak teda moc hezké místo :)
Pak jsme vyjeli z lesa na značnou cyklotrasu vedoucí kolem řeky.  Nejsem příznivcem těchto asfaltových dálnic,  ale tady to bylo tak nějak cajk.  Prostě muselo se trochu barová,  ale výsledkem je úzká asfaltová užovka,  která terén zpřístupnila i třeba pro in line nebo kočárky.  Vyhnou se človek musí s opatrnosti ale prostě to nekde jde.  Překonali jsme houpací lávku,  prý max pro 5 osob a po chvíli jsme vyjížděli do Ledče nad Sázavou.  A zase.  Pěkné cvičící hřiště v klidné části u řeky se stezkou na níž se vyblbnou děti i dospělí.  Holt pro hodně aktivit je hladký povrch potřeba.  Co si vzpomínám,  tak v Sázavě takový úsek taky je,  proč to teda někde jde a někde ne :(
Buďme pozitivní ;)  v Ledči kafe v cukrárně a pak někudy vrchem už po asfaltu dotočit okruh zpět do kempu.  Nezbytný smazak,  hranolky,  pár 🍻 a spánek v našem Hippie wagenu.  Spí se v něm dobře,  ale nesmí moc pršet,  bo pak je v něm strašný kravál  :)  z nedělního programu nebylo tedy nic a jeli jsme se domů sušit. 
Stvořidla jsou tedy kolmo průjezdná  byť s obtížemi a trasa od pramene k soutoku stále čeká na zdolání. 

VikThor

Sázavský Blizák 2016 - já jsem vám to říkal :-)

     Rok se s rokem sešel - ale tak jsem začínal i loni, no co už, alespoň je vidět, že se mi nezměnil charakter. Tedy, prostě přišel čas, kdy bylo potřeba utřídit si myšlenky a přihlásit se na Blizáka. Udělal jsem to rychle, hned po otevření registrace, o tom se prostě neuvažuje. Trochu mě překvapila moje žena, která dělala mrtvého brouka, že se tam nechce rozbít, že nemá najeto apod. povídačky. Dokonce i sám šéf, pan Procházka, ji několikráte v krámu upomínal že ještě není přihlášená. Uvidíme. Vědom si mých keců, že letos pojedu 80, jsem od zimy pokukoval po silničce a po dlouhém váhání a testování jsem jednu pořídil. Kolik jsem na ní asi najel ?  No comment, ale je doma :-D  Žena přesedlala na 650B full tak si říkám, přece to neskrečuje! Nakonec ne :-) Najednou mi ohlásila, že je přihlášená a jdeme do toho. Oba teda opět na 40 a já bez ambicí v pozici domestika našeho dvouhlavého týmu :-)

    Týden před ostrým startem, jsme si byli projet trať a až na obrovskou louži nad brodem a pár větví taky tam někde, to bylo v pohodě. Jo, skoro bych zapomněl na Radčina  placáka v singlu za Bělokozly, ale to k tomu patří, naštěstí bez následků. V týdnu před startem docela zapršelo, takže víra v to, že louže vyschne, brala za své. fb zprávy od pořadatelského týmu však dávaly naději, že trasa bude připravena. Ještě jsem nakoupil různé dobroty, aby bylo na co jet, namazal řetězy, bo jiný zásah do jinak funkční techniky není nikdy moc chytrý nápad a pak už jen dorazit včas na start.
    Při registraci jsme dostali čísla 6 a 7 což by nás normálně stavělo do první lajny, ale na to jsme si opět netroufli :-)  Vyrazili jsme v poklidu ze zadních pozic, abychom náhodou nepředjeli vozidlo Městské policie a nevystavovali se tak riziku diskvalifikace. Volným tempem jsme se zahřívali cestou do Bělokozelského kopce a hledal jsem kolem nás skupinky či individuality, se kterými budeme závodit. :-) Trochu mě zarazil jezdec na e-biku i s číslem ale co už. Když přišel obávaný singl a kořenová část, bylo zjevné, že Radka přestala mluvit a nebyla ve své kůži. Přátelé, dala to bez kontaktu se zemí, projela kořenovou část a lebky taky, jako nic. Holt full je full, to se musí projevit. Jelo se mi dobře, občas jsem si pár metrů najel, abych stíhal taky dokumentovat. Po stoupání k Ratajskému zámku přišla druhá kritická pasáž, jízda po hraně k vyhlídce. I tady to bylo cajk a pak už nás nemohlo nic překvapit.

Občas nás někdo ve sjezdu dojel, do kopce jsme ho urvali, takže bylo s kým závodit a udržovat tempo. Na dostřel jsme měli dvě holky, které bylo potřeba udržet a nejlépe sjet, cíl je cíl :-)
   Mám rád úsek mezi Ratajemi a Talmberkem. Je to prostě pohoda s finálním výhledem právě na Talmberk zakončený prudkou pravou a brodem. Pak už jen výjezd k bufetu a koláčky :-)  Celou dobu jsme Radku hlídal, aby do sebe lila vodu, takže doplnit, pokecat s Yvonkou a jedeme dál. Za Mrchojedy jsme před odbočením do přírody narazili na bajkery, jak se vrací od Samopší. Znaje ten kopec, jsem doufal, že je nezastavila až řeka. Tady by to chtělo výraznější značení.

 V rychlém sjezdu člověk "rád" přehlédne šipku na silnici  s tím že se víc sveze.  Další lesní úsek a  příprava na louže. Byla tam, potvora jedna, ale i přes deště mi nepřišla tak hrozná jako v testovací jízdě  a tak jsem ji projel i víc na pohodu. Nebylo to po kladky jako posledně, takže cajk. I vedle bylo místo, takže Radka vynechala pochodové cvičení lesem a jela  a jela. Opatrný sjezd k brodu stejně nepomohl a člověk je dole jako prase, neb je cesta pořádně mokrá. Brod je zase krátký, takže se kolo dostatečně neumyje, to jsou pořad nějaké stížnosti :-D Následný výjezd do Radvanic je tejrák sám o sobě a natož pak zničený při lesní těžbě. Nebylo to tak hrozné, tedy ta těžba, jinak tejrák to je pořád stejně odporný. Nahoře jsme do sebe nasoukali energetickou tyčku, doplnili vodu a mazali přes Nechybu na Mělník. Musím říct, že letos bylo počasí ideální. Loni jsem tady na tom otevřeném úseku umíral vedrem a letos naprostá pohoda. Na louce nad Mělníkem jsme do sebe kopli ještě  trochu "bobulí" aby do závěrečného stoupání začaly

účinkovat, objednal jsem ke kapličce diváky - děti, aby taky viděly jak je maminka dobrá, a jeli jsme na check point. Sjezd jako vždy nelehký, samá vymletá koryta, ale opět bez kontaktu. No a po chvíli to přišlo. Poslední 4km stoupání zpět na Mělník. Tady se bude rozhodovat. Pořád jsme ještě nesjeli tu druhou holku, kterou jsem si vyhlédl už v Ratajích a vyhodnotil jsem, že na ni máme. Radka by měla být nakopnutá, takže by jí nemělo dojít a není tady poprvé, takže ví kdy jet a neutavit se. Děti u kapličky byly, povzbudily maminku, která ani nezastavovala a zabrala do vertikalu od kapličky nahoru. Tady už to bude na ní samotné, je to přece  bojovnice. Někde v půli kopce jsem nešel onu závodnici se svým domestikem a nepřišla mi v nejlepší kondici, to půjde. Já jsem si chtěl zkusit dojet pod 3 hodiny, ale opět mě zradily hodinky. Ten prokletý autostop, stejně jako na Blaníku. Už bylo pozdě. Po nekonečném stoupání, už přišel jen závěrečný
sjezd  a vítězný oblouk.
     No a jak jsem říkal, je to bojovnice, Když ji Radka zahlédla před sebou, už ji nepustila a ujela ji. My holt závodíme se sobě rovnými, kdekoli ve startovním poli :-) A cože jsem vám to říkal?  Že letos ta bedna bude, a byla. Radka 2. místo v kategorii a ne ze dvou, ale ze 4 zúčastěných. Takže regulérně vybojované  pořadí!!!  No a ze Sázavy byla jediná takže brala i tenhle pohár. :-) Příští rok jedeme v květnu najíždět do Francie a z rok zase bajk :-)

    a velké díky pořadatelům :-)

Brzce jarní Brdy

Po letech se to povedlo.  Velikonoční víkend sliboval hezké jarní počasí a tak jsme vyrazili za hranice Posázaví,  projet Brdsky hřeben.  Oproti "závodním" letům kdy jsem vyjížděl z Letů,  jsme vyjeli z Klínce.  Směr Černolice mi přisel vhodný,  nedbaje dědova varování,  že tam je krpál.  No rovina to nebyla,  ale s tejrákem po startu závodů TransBrdy se to nedalo srovnat.  Jarní dilema,  co na sebe,  vyhrálo víc než míň a nelitoval jsem.  Ještě to není ono :) 
Vyhoupli jsme se na hřeben a tam začala ta pravá jarní pohádka.  Mírně zvlněný profil byl tak akorát a pak přišla povinná odbočka ke Skalce.  Na tachometru 13km a shodli jsme se,  že to se bude dětem líbit.  V půlce trasy buřtíky a kofola, jeden den na léto je připraven ;)
To už jsme taky chvíli míjeli žluté trojúhelníky a já nostalgicky vzpomínal na mé závodní pokusy před lety.  Dokonce jsem si i pamatoval kde byly odbočky z páteřní trasy.  Ty jsem ale Radce zatím neukazoval,  to až bude víc najeto a bude sucho :)
Vyhlídka sice lákala ke svačině,  ale ještě studený vítr nás posílal dál.  Kolem Třebízského dubu a svatého obrázku a Čunčí huby jsme dorazili na Stožec.  Ten brutus po kamenech těsně před,  jsme opět vynechali.  Na první XC jízdu na novém červeném dablovi to ještě nebyl ten správný terén.  Zastávka u jedné ze studanek lákala k osvěžení,  ale pouze do té doby,  než jsme zjistili že se v ní uvelebily dvě žáby a vesele si tak š..... y Ani se nehnuly :D
Potom jsme se spustili dolů,  u Knížecích studánek  jsme obdivovali stavení byť v rekonstrukci,  ale podnikali jsme v pohostinství a ubytování ještě asi 5km ;)
Pak už jsem myslel, že to bude nuda otevřenou krajinou,  ale po svačině pod dubem,  kdy se ozvaly nohy -  a to jsme poctivě kroutili v zimě trenažér-,  nás z nudy vyvedl kopec z Nového města pod Pleší směrem ke sv. Václavovi. Potřebuju nové pláště :p Pak jsme se krásně vezli lesy a nakonec si dali sjezd do Bojanovic k trati po modré.
Vědomi si toho,  že domů to je už jen kousek,  jsme ve stanici Bojov objevili krásnou lidovou občerstvovnu a doplnili ionty včetně luxusního uzeného buřta.

Sečteno podtrženo,  upe nejlepší jarní den  :)

VikThor

Zimní běh na Blaník

   Až do svých 40 narozenin jsem si žil celkem spokojeně.  Tahle věta,  od pana Šimka,  mě od podzimu bude pronásledovat asi často. 
   Před lety,  asi 2 až 3, jsme potkali Richarda.  Richard běhá,  a při prvních společných bězích s nadšením vyprávěl o Brdské 50, všelijakých ultra a taky o nějakém lednovém běhu na Blaník.  Magor,  říkám si,  v zimě bych nikdy nikam neběžel.  Never ever. .....

Střih.... 

16.1.2016 a kde stojí Viktor?  Ve Vlašimi,  v zámeckém parku a co bude dělat?   běžet na Blaník.  Teplota asi kolem nuly,  spíš něco pod,  pár čísel sněhu,  no není to úplně blbé.  Hlavně aby už se běželo,  bo na stojáka je zima.  Organizace perfektní,  co jsem potřeboval jsem našel,  i Blanicky rytíř se se mnou s úsměvem vyfotil.  Postavil jsem se způsobně dozadu,  abych nepřekážel chrtům,  s kamarádem Markem jsem se rozloučil,  vědom si toho,  že dneska už se neuvidíme.  Krátké proslovy před startem a bum.  Jde se na to.  Řeči o tom, že prvních 10 km napálit a pak zrychlovat,  je  dobrá akorát tak do hospody a proto jsem si běžel to svoje. Ti ještě méně sebevědomí běžci mě začali pomalu předbíhat,  až jsem začal mít pocit že budu za chvíli poslední.  Parkem to byla pohoda,  pak přišly asfaltovo,  ledovo,  kaminkovo zvlněné úseky.  Suunto zařvalo maximum,  ale na to se nehraje.  Běžím rád sám,  podle sebe.  Tepy sleduji, ale neřeším je.  Jsem jen takový numerosběrač. Na každém kilometru jsem si říkal, že už jen to zase o jeden méně a tak jsem se dostal k novému info centru. Tak trochu jsem se do lesa těšil,  ty otevřené pláně jsou trochu depresivní a doma v Sázavě taky běháme po kopcích a lesích. 
    Vlažný čaj,  studená voda a kus banánu,  to musí sakra stačit. A navíc,  za chvíli se tudy budu vracet,  tak to ještě přiživím. Blaník jsme si vyzkoušeli už dvakrát,  jednou s dětmi,  jednou na kole,  ale běžet to,  to byla úplně jiná liga.  Lesní podklad byl zmrzlý a klouzavý, ale hlavně,  do kopce mi to nějak přestalo běžet.  Snažil jsem se držet nějaký rytmus, ale jakmile se sklon příliš zvedl,  chůze byla neodvratná.  Začali mě v protisměru míjet borci z prvních pozic. Jen letěli. Uctivě jsem jim uhýbal,  já už stejně nikam nespěchám.  Najednou slyším,  čau, a to se kolem prohnal Marek.  Tak jsem ho tedy ještě viděl :D říkám si,   je sakra dobrej,  ten bude v první dvacítce.  

   Přešel jsem v kochání.  Poznával jsem interaktivní stanoviště, kde jsme s dětmi poznávali les a historii Blaníku.  Pomalu jsem se sunul dál a přišel první smyk zakončený pádem.  Bez následků,  jen trochu od sněhu.  Když už jsem nikam nespěchal,  přišel čas i na fotografování.  Navíc mi začalo docházet,  tak jsem to v zárodku útlumil záchrannou tyčinkou.  Ještě že jsem ji měl s sebou. Bylo to na poslední chvíli. Schody pod vrcholem byly smrtící.  Regulérne jsem je šel,  bez náznaku běhu,  nemělo to smysl.  Nahoře se to zlomí,  to je oč tu běží, je tam vrchol a je to půlka ;)  Trochu mě děsil sebeh, ale když si dám pozor,  tak to pujde.  Docela v pohodě jsem se dostal zpátky k občerstvovně,  zavdal další kousek banánu a tekutin a mazal jsem zpátky.  S vědomím,  že už jsem za půlkou,  zkusil jsem přidat.  Dal jsem si cíl 2:30 a tak jsem u každé značky přepočítal dobu a něco nesedělo.  Já totiž neběžel 6m/km ale 7. Už jsem asi zapomněl, že to není jen 10 km ale 10 po deseti.  To už je prostě  znát.  Tady už ale odpadnout nechci.  Na sprint bylo ještě brzy.  Zvolil jsem v dálce přede mnou cíl,  běžkyni,  a zkusil jsem ji stahovat. Dařilo se.  Opravdu nešlo o to někoho porazit,  chtěl jsem se dostat do svého limitu.  Asi 3 km před cílem jsem ji minul.  Nezahákla se,  asi jí taky docházelo.  Těsně před parkem se kolem mě prohnaly dvě holky,  ukecané,  vysmáté,  proste na pohodu.

  V parku ale přišlo ještě peklo.  Marek to říkal,  holt už tady běžel.  Jsou tam taková nepříjemná stoupání a sil je málo.  Pravým stehnem projela ostrá bolest,  křeče teď rozhodně ne.  Z toho mala jsem ještě ubral a bolest ustoupila.  Kilometr do cíle.  Pohled na hodinky říkal  to by mohlo vyjít,  musím přidat. Spíše jsem asi nepřidal,  ale myslel jsem si to.  Už jsem slyšel hudbu z prostoru cíle,  500 metrů,  rovinka,  ale to jsou sakra ještě pořád 3 minuty.  Zvláštní pocit,  vidím cíl,  je to kousek ale vlastně pořád ještě kus cesty. Blbých 500 metrů.  Dal jsem do toho všechno.  Jasně,  zní to úsměvně od někoho na chvostu,  ale což,  dal jsem to svoje všechno :) stopky jsem vypínal v čase 2:29:28 nebo tak nějak.  Splnil jsem! 

   Njn,  nesplnil,  oficiální čas 2:32.  Nepočítal jsem s autostopem.  Otázka zní,  zda bych byl schopen přidat,  kdybych viděl že mi chybí 2 minuty,  nebo to zkrátka bylo maximum a jen by mě to zlomilo před cílem.  Uvidíme,  třeba to zjistím někdy příště.  

   Nejsem závodník,  běhám pomalu,  spíš pro radost z pohybu není účelem se s někým měřit.  Jen občas prohlásim,  že nikdy v životě. ....  Střih

Jesenický maraton 8/2016 ;)

   

VikThor

Podzim jak má být

Jak už to bývá, hezké zážitky vznikají často náhodou. Nutnost vybrat dovolenou mi umožnila zůstat tady, v Posázaví. Žádná Praha, D1 apod. Odběháno jsem měl, tak teď je na řadě bajk. A jak už to bývá, vyhrabal jsem se až kolem 11 hodiny. Navlíkl jsem se do podzimního dresu a když jsem vystrčil nos na dvorek, mazal jsem zpět a šup do krátkého. Bylo luxusně. Nechal jsem si pouze kolena, ty musí být v teple, a vyrazil vstříc Mělníku. Neměl jsem úplný plán, až jak co na to nohy, ale otočit to na Krymlově se mi nechtělo. Cíl byla tedy Kouřim. Najel jsem na zelenou turistickou a ta mě spolehlivě dovedla až do královského města. Cesta v pohodě, cestou si říkám, tohle je i pro děti sjízdné. Žádné záludnosti, většinou asfalt.  V Kouřimi jsem zvažoval co si kde dát, neb byl čas oběda, ale nakonec jsem si řekl, že to půjde rychle, tak se nebudu zdržovat. Chyba to byla. Už když jsem snášel bajka po schodech, sledujíc modrou turistickou,  ozval se pan žaludek. Uklidnil jsem ho trochou vody a jel dál. Někde snad něco bude. Výjezd z Kouřimi byl hezky terénem kolem potoka. Jenže Toušice jsou taky trochu díra a konzum žádný. Pak modrá sleduje asfalt, kdežto jsem mezi poli trochu loupil a slepičkám jsem utrhl pár klasů kukuřice. V nejhorším zachrání mě před bídnou smrtí hladem. Loupl jsem do sebe jeden, již dva roky prošlý energetický bonbón a s vědomím, že mám ještě jeden, jsem pokračoval. V Doubravčanech jsem překročil 2 státovku a pak začal ráj. Na poli za vsí je potřeba si dát pozor na značení, je to sice popsané na stromě, ale kdo by to četl pořádně, že? :-)  Ale satelit je kámoš a mapy.cz taky, takže jsem svou chybu brzy odhalil a vrátil jsem na značku. V opačném případě bych se připravil o to nejhezčí. Trasa vede údolím kolem potoku či říčky Výrovky. Nádherně prosluněné louky, kde se daly tušit letní dětské tábory a jejich vzájemná blízkost mě hodila 25 let nazpět. Hlídky, kradení vlajek, soupeření apod. Snad to není náznak senility :-D Pěšina je místy hůře jetelná, ale to k ježdění v přírodě prostě patří.  Po krátké asfaltové vložce paráda pokračovala, abych ji byl nucen opustit v Církvici. Pan žaludek už pozřel i druhý prošlý bonbon a těšil jsem se, až se dostanu z lesů a kolem cest je na podzim přece spousta traťovek. Povedlo se. Hrušky, špendliky, švestky. U každého vhodného frňakovníku jsem zastavil a dopňoval cukry. Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že jsem trochu kostka ve skluzu a mastňácky jsem zůstal na cyklotrase směr Úžice - Talmberk - Sázava. Asi jsem se moc kochal, nepřítomnosti formy bych  skluz nepřikládal. ;-)  Těšil jsem se na větrník U Babiček, ale štěstí mi nepřálo. Prvotní hlad zahnalo balení kakaových věnečků a jeden Hubertus. :-)
Pak už zbývalo se jen vyškrábat domů a byl úspěšně završen s dobrým pocitem nově objeveného okruhu.

VikThor

Objevování Korutan

     Loni jsme absolvovali v pořadí již druhý ferratový  výlet do Italských Dolomit. Vzhledem k tomu, ze kamarádky se rozhodly rozšířit své rodiny a kluci plánovali těžší lezení, zbyli jsme si s Radkou sami sobě si a plánovali letošní aktivní dovolenou individuálně.  Vzhledem  ke každodennímu studiu serveru iDnes a to mimo jiné rubriky cestování,  padl návrh, podívat se do zóny volného obchodu v oblasti Livigna. Kilometry MTB trailů a snad i nějaké to lezení bude. Další, mnou dlouho vysněnou možnou  lokací,  se jevilo Lago di Garda. Kdysi jsem místo navštívil. Jen na jeden večer.  Druhý den jsme okolí projeli na mopedu a od té doby vím, že je potřeba se sem ještě podívat. A týdny plynuly a sem tam se člověk podíval někam na net, ale nejsem zrovna plánovač.
     A pak to přišlo.  Někdy v půlce června , možná i května ,  se objevil v televizi pořad Vertikal.   Koukali jsme na to jak na pohádku. Krásná panoramata,  MTB do aleluja,  a hlavně,  hlavně ferraty tam jsou taky. Máme rádi trochu adrenalinu  a když to vylezl ten týpek z televize, tak my taky.  Pustili jsme si to asi ještě dvakrát,  udělali si pár šetření k oblasti a bylo rozhodnuto.  Livigno je o 250km dál a Rakousko máme taky rádi :)  Takže - Korutany,  Nockberge, skoro na hranici se Slovinskem.
    Naložili jsme naši kempovací Trafiku až nad střechu vším potřebným  a v neděli po ránu vyrazili na jih.  Drobné intermezzo v Budějicích se "zavádou" na motoru vynechám.  Cesta na Linz a Salzburg probíhala v klidu a pomalu jsme se začínali kochat horami.  Za jedním z mnoha tunelů jsme si udělali obědovou pauzu a mazali dál. Minuli jsme Milstattersee  pak menší Feldsee a naším cílem byl kemp u nejmenšího z trojice,  jezera Afritzsee. Než jsme se zorientovali na parkovišti,  který z kempů vlastně zvolíme,  ujala se nás majitelka bližšího a  bylo rozhodnuto.  Vybrali  jsme pěkné klidné místo a poskytnutí elektrického  kabelu a informace, že peníze budeme řešit až budeme odjíždět,  ještě umocnilo naší spokojenost s výběrem.  Proti tomu  poskytnuté materiály s možnostmi cyklistiky  v okolí nás moc neuspokojily a tak jsme cvičné na zahřátí vyrazili do městečka  na výzvědy.  Zkusili jsme to podle nějakého místního značení, ale spíš to nešlo než šlo.  Asi první varování :-)  Po vytěžení ATM jsme se vrátili s tím,  že druhý den zahájíme cestou do informačního centra.  Pak už jen nezbytné dojezdové šáňo a první rakouská noc v Trafice. 

      Ráno po potřebných procedurách jsme se vybavili jedním z návrhů MTB trasy staženým z internetu  a vyrazili do informačního centra pro nějaké lepší mapy.  Dostali jsme pěkné free mapy a zkusili vyrazit.  Po několika marných nástupech, kdy jsme nemohli zachytit směr,  jsme opustili navrhovanou trasu a jali se objevovat vlastní upravenou verzi.  Jak jinak než do kopce,  pak do ještě většího kopce a tak dál a dál.  Nutno podotknout,  že už se alespoň trochu otevírala panoramata.  Bylo to pěkné, ale pořád to nebylo ono.Stoupali jsme po místních asfaltových cestách a prostě bylo to takové málo rakouské.  Občas zbytečně nastoupaných 100 metrů jsme následně museli sjet zpět,  protože cesta na konci byla soukromá a s jasně daným zákazem vstupu já prostě nepolemizuji. Ovšm v mapě to bylo jako značená trasa.  Dostali jsme se zpátky do Afritzu a pak najeli na nějakou část stezky označenou cedulkou Nockbike.
 Říkám si,  sakra,  to bych řekl že by mělo být ono,  ale odkud a kam to vede.  To naše mapa nevěděla.  Po nepříliš vydařeném výletě jsem unavení dorazili do kempu,  vyzkoušeli jezero -  moc pěkné,  a proseděli se do tmy.  Utekli jsem před vedrem do hor a naše hračky ukazovaly v osm večer 28st. A pak se v tom vyznejte :-)

  

    Na druhý den, jsme naplánovali další naši oblíbenou atrakci. Ferratu. Je potřeba aktivity střídat, přesně tak, jak jsme to plánovali už v Itálii. 4 dny lezení byly až až a tak kombinace kolo skála nás lákala už dlouho. V okolí by se měly nacházet 2 ferraty, tak hurá na Falkensteig.   Jeli jsme přes městečko Bad Kleinkirchheim a pak vzhůru a vzhůru až do nějakých 2400m . Čerpali jsme ze stránek horyvkapse.cz , výstup měl být obtížnosti C max D. Věřili jsme si, že už jsme něco vylezli a že to bude akorát. Jak naivní.  Tradiční hledání značení netrvalo dlouho a začali jsem kolem jezírka stoupat po turistickém chodníku . Nicméně velká cedule - Tudy k ferratě, zde samozřejmě nebyla. Vpravo se tyčilo skalisko a tak naše oči  hledaly na této straně. Po chvíli jsme objevili nenápadnou cedulku  a pěšinu mířící přímo nahoru. Máme to :-) Došli jsme k lanu, dali svačinku a oblékli se do sedáků. Helmu na hlavu, kameru nasadit a jdeme na to. Před námi lezl jeden člověk a při jeho sledování jsem začínal mít nedobrý pocit

 Už tady na začátku vytřepával ruce a byl na dost kolmé stěně. No nic, zkusíme to. Prvních pár šutrů docela šlo. Ale pak to přišlo. To byl asi ten D úsek. Stěna v negativním sklonu, opora pro nohy nic extra, prostě musí to jít rychle a bude to záběr na ruce. Nešlo to, musel            jsem se vrátit.

Chvíli jsem to konzultoval s Radkou, jestli to zabalit nebo ne. Po řádném vydýchání jsem do toho šel znova. Sice se mi povedlo úsek přejít, ale to nebylo dobře. Vrátit jsem se nemohl a tohle Radka nedá. Byli jsem tam sami dva, já bych jí nedokázal pomoct a sám už se vrátit nemůžu. Bylo to těžké rozhodnutí, ale snad správné. Já musím nahoru a Radka se musí vrátit. Kdo někdy byl na ferratě ví, jak blbé je lezení dolů. Trnul jsem, aby se v pohodě dostala k nástupu a pomalu šplhal vpřed. Nebavilo mě to. Sám jsem tu být nechtěl. Když jsem viděl, že už je na pevné zemi, bylo to lepší, ale že bych si to užíval, to vůbec. Dolezl jsem k vrcholové knize,

  přesně jak jsme to viděli ve Vertikalu. Zapsal jsem nějaké moudro, na  vyhlídkovou lavičku jsem neměl náladu, zamával jsem Radce a mazal dál. Byl jsem zvědavý co mě ještě čeká, protože týpek v televizi říkal, že to nejhorší je ještě výše. Únikovou cestu jsem nenašel a tak jsem šel hororu vstříc.
 Těsně před koncem mě čekaly dvě asi 10m lana nad rozsedlinou . Nebylo to nakonec tak hrozné. Pak ještě nepříjemný negativní sestup za roh a byl jsem nahoře. Ke kříži to bylo ještě asi 10 minut a už jsem v dálce viděl Radčinu žlutou bundu. Bylo mi to líto, ferraty má ráda a tohle se nepovedlo. Říkala, že si ten kopec za trest alespoň vyběhla :-)

 Užili jsme si trochu výhledů a jak se blížil černý mrak a v dáli hřměl hrom, použili jsme k sestupu běžeckou metodu. Krávy si nás nevšímaly a sviště jsem jen slyšel. Suchou nohou jsme došli na parkoviště, nakopli Trafiku a jeli do kempu. V Bad Kleinkirchheimu jsme se stavili v info centru a ze stojanu nafasovali konečně tu správnou mapu na jejíž přední straně svítil nápis Nockbike region. Tak snad zítra :-)

    Po večerním studiu mapy jsem vybrali jeden z okruhů, asi 25km kolem 900m převýšení, prostě by to bylo na pohodu. Máme na to celý den a kvůli výkonům tu nejsme, jsme přece na dovolené. Zaparkovali jsme na zimním parkovišti a vydali se hledat ty správné značky. Mapa byla v němčině a zadarmo, takže tolik ke kvalitě.

 Ta by až tak nevadila, ale...   Začali jsme klesat kolem hlavní silnice, občas značka byla občas ne. Najeli jsme do terénu a přišlo první tlačení. S tím se ale počítá a hlavně jsme byli v lese, schovaní před úmorným vedrem. Stoupali jsme po kamenité široké lesní cestě a kochali se vodapádíky.

 Čekal jsem davy bajkerů, ale nebylo tomu tak. Několikrát jsme ještě hledali tu správnou odbočku, když jsem přišel na zásadní omyl. Jedeme to v protisměru :-( Značky byly, ale byly vidět jen z toho správného směru jízdy. Jako by ti opičáci nemohli do mapy k těm okruhům nakreslit šipku. Směr se dal určit při čtení popisu trailu,  kde byly u okruhů průjezdní body. Holt teď už to vím. Rozhodli jsme se nevracet, není to singltrek takže nikomu nevadíme, prostě to dáme opačně. Dost lamentování, užíváme si to. Po výjezdu z lesů výhledy na "naše" jezera, kopce kolem.

Tohle je to správné rakouské bajkování. Radku potkala závada, v podobě padajícího řetězu, která byla diagnostikována jako natržený řetěz. Má sílu holka jedna ;-) Oprava proběhla za asistence prasete domácího, která se nám sápalo po svačinách v batohu. Dále už to byla jen jedna velká Alpská paráda. Nekonečné stoupání, horský potok s ostře ledovou vodou a téměř finále bylo údolí Feldpanen alm.

Nádherně zelené, nikam nepokračující údolí, na okolních svazích rozeseté salaše, ticho a pohoda. Ono teda pokračuje, ale pouze po horských šotolinových cestách, žádná auta ani  nic podobného. Ještě pořád to bylo do kopce a ne málo. Vodu jsme doplnili z kravského korýtka a při hledání snad jediné hospody na trase jsme raději lehli do trávy a dorazili svačinky.

Občerstvení se nám moc nedařilo. Měli jsme dojet ke konečné lanovky, v mapě tam byly vidličky, tak třeba tam. Kdepak. Mrtvo prázdno. Otevřeno pouze v zimě. Toto byla dnešní vrcholová prémie a odsud už to bude jen z kopce. Byla to docela nepříjemná, prudká šotolinová cesta, klikatící se pod lanovkami. Tudy jsme měli ráno stoupat. Nebylo by to nic lehkého a navíc v otevřené krajině na sluneční straně. Jenže, pak by nás čekaly kilometrově delší sjezdy, které se dají proložit singltrekovými bypassy. Sakra, sakra, sakra. Nevadí, bude důvod sem jet ještě někdy ;-) Dole ve městě jsme dali dvě kapučína za 5,20, Trafika za celý den na slunci neshořela, naložili jsme bajky a jeli do kempu s vidinou ochlazení těl v jezeře. 

     Po prvotních peripetiích se značením a opětovným prostudováním map, je jasné, že tohle je krásná bajková oblast. Jen je potřeba ji pochopit. Ne nadarmo měl týpek ve Vertikalu místního průvodce. Zítra dáme odpočinkovou. 

    Do hor už bych Radku nedostal, najeto na to nebylo. Vymysleli jsme okružní cestu kolem jezer. Bude do delší, ale s ne extra převýšením. Na začátku jsme si jak jinak trochu zajeli. Ne vždy je potřeba sledovat značení, člověk si pak ušetří spoustu výškových metrů. Po poměrně nudném asfaltu jsme dojel téměř neustále z kopce k Milstater see. Obrovský kemp, hlava na hlavě, provoz, prostě nic moc. Nemělo to tak být stále, cesta kolem severní strany jezera měla být více přírodní. Odbočku jsme samozřejmě minuli a jak jinak, nastoupali jsem si pěkných pár desítek metrů než nám to došlo. Ať žijí mapy.cz, telefon a hlavně, satelit je kámoš :-) ne tak v Rakousku. Tady to je v tomto směru trochu víc středověk :-)
Jeli jsme pohodově lesem, schovaní před spalujícím sluncem, cesta se vlnila a užívali jsme si výhledy na jezero. Bohužel jsme zjistili, že cesta  nejde tak rychle jak jsem mysleli  a proto jsme vynechali koupání. Na bodu obratu, tedy konci jezera mě překvapilo, že z tak obrovské vodní plochy vytéká jen takový potůček.

 Hezké :-) Pak nás čekala ta horší část. Museli jsem se vracet po straně bez stínu a po asfaltových stezkách, skrze městečka na břehu. Záměr jet kus cesty lodí, jsme zavrhli kvůli jízdnímu řádu. Nechtělo se nám čekat. Jezero je krásně čisté, hned u kraje hluboké, přímo se nabízí ke koupání. Příště. Zásoby vody jsem doplnili v Intersparu, kde měli uzavřenou chladící místnost i s dveřmi. Opravdu se mi z ní nechtělo. Stoupání k Feldsee bylo pozvolné a nebylo to tak hrozné jak jsem čekali. Po krásných 62 kilometrech jsme dorazili do kempu, koupačka, gril, a něco na uvolnění svalů :-)

     Vzhledem k horšící se předpovědi počasí, jsem opustili původní plány na zdolání Grossglockneru
i záložní na zdolání Triglavu. Únava z ježdění se projevila a zvolený den volna jsme využili k přesunu zpět do české kotliny s tím, že zůstaneme den na Šumavě. Cestou jsme ještě nakoukli do Berchtesgadenu a viděli další úžasnou oblast, které bude potřeba poznat.  

      Nockberge region skýtá skvělé možnosti na bajkování a stojí za delší prozkoumání, ovšem s pořádnou přípravou, třeba v únoru na Malorce :-)

VikThor

   

Blizak 2015 - a příště na bedně

Rok se s rokem sešel,  a bylo potřeba splnit Sázavskou povinnost,  zúčastnit se jediné poradne akce v krásném prostředí Posázaví.  Startovné bylo zaplaceno,  předpověď nahlasila ani mracek jen jedno mi do rovnice  nevědělo.  Tvl,  dyť máme ...  najeto.  Radku braly nervy už měsíc předem,  mě tedy ještě ne,  bo co už :)  Malorku jsme nestihli,  děda nejede,  takže v rodině se stydět nebudeme a chceme si to užít.  Parťák kterému bych stačil vzdal,  ředitel má najeto, toho nechám jet a my si s Radkou pojedeme to svoje. 
  Nejen že bylo hezky,  ono bylo sakra hezky,  stručně řečeno,  hic jak svina.  Mě to nevadí,  Radka je na tom trochu hůř a hlavně nebude bláto,  a asi ani brod :) Po startu jsme zvolili klidné výletní tempo,  tejrak do  Belokozel nic jiného ani nedovoluje.  Možná těm chrtum vepředu ano ale to my nejsme.  Už jsem zapoměl, že se v prvním lese mizí mezi stromy a to mě potěšilo.  Dál klasika,  na hřebeni nás předjel kámoš Láďa a už se blizily lebky.  Za lebkami nebyla tradiční prudká pravá ale následoval dále prudký dolů.  Bez pádu jsme dojeli na asfalt a mazali na Rataje.  Přišlo snad tedy dovolené osvěžení od místních,  kolik radosti dokáže udělat hadice s vodou :)  výjezd na vyhlídku a stop,  nejsem přece na závodech :D čekám na Radku,  než stihnu vytáhnout foťák tak je tu,  bude prd dokumentace.  Vyskrabali jsme se do vsi pokračovali dál.  Kilometry pěkně naskakovaly a blížil se bufet.  Ve stoupání z Talmberka přišel Radky první a zároveň poslední pád,  vzhledem k rozesmátému výrazu, nic vážného.  Prostě loni v keckach přišla na to že SPD bude lepší a to si ještě občas vybere svou daň.  Na bufetu jsem dal pár několikrát pečených koláčků,  něco iontaku a s vědomím, že půlka je za námi jsme valili dál.  Tady následovalo jediné hluche místo,  kde bych řekl,  mohla být ještě jedna šipka . Pocitově jsme však pokračovali správně a dojeli k brodu.  Kde se vzala tu se vzala voda,  jakoze hodně i s blatem.  Naštěstí se to v brodu umylo.  Mel jsem trochu náskok a stihl i pár fotek. 
   Další tejrak na nevimjaksevesnicejmenuje jsem zahajil tlacky ale pak už to s vypětím sil šlo.  Vedro jako kjava bylo i v lese a následná cesta až na vrchol za Mělníkem tomu dala korunu.  Fakt hnus.  Doporučuji se jet dneska nebo zítra projet,  to je potřeba zažít :) Za loukou jsem se uklidil do lesa  a Radka tu byla natotata.  Zavelel jsem pozrit gel,  aby zabral než začneme dole stoupat zpátky.  Loni tam Radce došlo a chtělo to neopakovat chyby.  Jeli jsme spolu na dostřel,  nechtel jsem ji v tom nechat jako loni :( a navíc jsem nemusel honit dědu,  ješitnost je potfora :)  vyskrabali jsme se zpátky na louku nad Mělníkem a pak už jen zasloužený sjezd do cíle.  Ten jsme projeli stejně ona mi to teda natrela o půl otáčky pedálu :)
     Nezbytné občerstvení,  lístků na pivo bylo málo,  tak šly nějaká další za své.  Holt žízeň.  Žena má opět skončila na bedně jako druhá nejlepší mezi Sázavackami. Je prostě dobrá ;)  No a po analýze výsledků,  protože já ta čísla mám rád,  mi vyšlo,  že když příští rok trochu zrychlime tak bude na bedně i v kategorii a to se o to postarám :D
   Takže příští rok na startu,  zdar!  ☺
VikThor